Jizerské hory 2015 - 2. díl
Pokračování z rodinné dovolené v Jizerkách. Výšlap na Holubník, výlet na Jizerku, liberecký Ještěd a jedna pěší túra do Krkonoš.
pondělí - výlet vol.3 (na kolech)
Bedřichov - Královka - Josefův Důl - Holubník (sedlo) - Nové Louky - Bedřichov
Druhý cyklistický výlet byl původně naplánován mnohem delší, ale zradilo nás horko a docházející zásoby vody, takže jsme ve výsledku ujeli stěží 30 km. Začátek cesty byl stejný jako předešlý den - na rozhlednu Královku. Z ní jsme sjeli k Josefovu Dolu, kde leží stejnojmenná nádrž na pitnou vodu.
u Josefova Dolu
A pak do kopce, do kopce, do kopce. Jen jednou jsme se svlažili v ledovém horském potoce, podé kterého rostly obří borůvky.
Drobné dilema nastalo, když pod Holubníkem asfaltka zmizela a byla nahrazena laťkovým chodníkem přes vyschlá rašeliniště. Následně zmizel i chodník a my frčeli úzkou pěšinou mezi vysokou trávou, čnějícími kořeny, klacky a kameny. Kousek pod vrchem Holubníku jsme to vzdali, cesta byla pro kola prostě neprůjezdná.
U Holubníku to bylo moc hezké - pěkné výhledy do okolí, spousta borůvek, parádní místo na odpočinek. S taťkem jsme se rozhodli si na Holubník vylézt, když už jsme se ocitli tak blízko k vrcholu. Zabralo nám to slabou hodinku poklusem, zatímco zbytek výpravy lenošil u kol.
pod Holubníkem
Voda docházela, a to ačkoliv jsme vezli několik náhradních lahví (celé dopoledne do kopce na přímém slunci si holt vybralo svou daň). Protože nikde nebyla možnost pití dočepovat, z Holubníku jsme sjeli rovnou na Novou Louku do naší oblíbené restaurace. Celkem mě mrzelo, že jsme se vraceli po stejné cestě jako co jsme před pár hodinami zmoženě vyjížděli, ale co se dalo dělat.
Domů už to jelo z kopce, tak ani plný břich po skvělém obědu nevadil :).
Perlička dne:
taťka: "Jak se ten kopec jmenuje? Kurník?"
"Jo ty myslíš Holubník?"
úterý - výlet vol.4 (pěšky do Krkonoš)
Harrachov - Mumlavské vodopády - Labská bouda - Pramen Labe - Vosecká bouda - Harrachov
Krkonoše jsou z Jizerek na dohled, a tak by byla škoda neužít si nějakou "pořádnou" túru. V Krkonoších už jsme strávili týden dovolené před pár lety, trasu jsme tedy plánovali tak, abychom viděli i něco nového. Nakonec jsme ušli lehce pod 30 km; to byl vzhledem k panujícímu horku a značnému převýšení dost obstojný výkon.
Začínali jsme v Harrachově u Mumlavských vodopádů. Ty byly i ve všední den obklopené procesím turistů - není divu, říčka zde vytváří přirozené kaskády, jezírka a zátoky, ve kterých se dá koupat. Strávit tu odpoledne, vůbec nepotřebuji k moři! Největší vodopád jsme si ani nevyfotili, jak byl v obležení vodychtivého davu.
Cesta na Labskou boudu vedla vesměs po asfaltce, zprvu lesem, následně klečím obsypaným borůvkami. Z Labské boudy, která posloužila jako hlavní záchranná a občerstvovací stanice, už jsme byli u Pramene Labe cobydup.
Mumlavské vodopády + nutné foto s Bremošem
Pramen Labe si pamatuji jako pořádný potok, v jehož vyzděném korytu se koupaly děti. Při letošní návštěvě se pramen zmenšil na vyschlou strouhu.
Zatímco většina výpravy se rozhodla relaxovat v trávě, s taťkem jsme vymysleli, jak si výlet - již tradičně - zlehka prodloužit. Od Pramene jsme vyběhli na vysílač, co stojí na kopci nad ním. Z bezejmenného vysílače je skvělý výhled na Sněžku a polskou část Krkonoš. Stálo to za to!
pozůstatky z Pramene Labe a jedna vrcholová
Po připojení zbytku družstva už nás čekal jen příjemný pochod na Voseckou boudu a odtud sestup zpět do Harrachova. Vodopády byly cestou zpět téměř opuštěné, ale ani jsme to pořádně neocenili, navečer již bylo na koupání chladno. Cestou do Bedřichova se mi podařilo v autě usnout, náročný den :).
středa - flákací den
Ještěd
Mamka si toužila udělat výlet do Jablonce pro korálky na šperky, i my jsme ale vzali zavděk volnějším programem, abychom po celodenním výšlapu předešlého dne dobili baterky. Kolem jedenácté jsme mamku v Jablonci nabrali a autem přejeli do Liberce.
Cílem byl Ještěd, což je z parkoviště příjemná vycházka tak na půl hodinky. Nahoře jsme se pokochali výhledem na hory a Liberec, dali si kofolu a nejvýše natočenou zmrzlinu v republice (dokonce i s čokoládovým toppingem ) a užívali si relax.
liberecké z mého Instagramu
Cesta domů byla vtipná, taťka se totiž rozhodl vyzkoušet novou GPS v mobilu. Trvalo nám dost dlouho, než nám došlo, že když GPS na rychlostce hlásí "Držte se vpravo", znamená to "Prvním výjezdem sjeďte ze silnice".
Pozdní oběd jsme si dali v našem oblíbeném kiosku pod svahem - grilovaná krkovička, hermelín s brusinkami, kuře, mhh.
Večer jsem se zmohla na výpravu k poště s pohledy pro rodinu a aspoň jsem si pořádně zaskákala na obří trampolíně před domem, když už jsme tomu sportu moc nedali.
čtvrtek - výlet vol.5 (na kolech)
Bedřichov - Na Čihadlech - Na Knajpě - Jizerka - Čihadla - Kristiánov - Bedřichov
Závěrečný čtvrteční cyklovýlet byl nakonec nejdelším výletem vůbec - ujeli jsme přes 50 km. Cílem dne byla Jizerka, nejvýše položená osada v ČR.
První část trasy nám již byla důvěrně známá - do kopce, do kopce, do kopce. Dle aktuální barevnosti cyklovýbavy byla rodina rozdělena na Černou a Bílou Stíhačku (mamka a Mrňa) a Modrý Dreamteam (taťka, Bremoš a já).
Sestra na mamku: "Co kdybychom se nenápadně oddělily od hlavního pelotonu a vytvořily vlastní družstvo zběhů?"
Myslím, že tato hláška vystihovala celou první část výletu. Šlapali jsme statečně všichni. Dokonce jsme zvládli i závod klanů, to když jsme se v kopci na střídačku opakovaně předjížděli s jednou další cyklorodinou. Budiž jim pogratulováno, výlet nakonec vyhráli oni, a to i s ufňukanou devítiletou Klárkou, co celou cestu hlasitě protestovala, že rozhodně nikam dál nejede.
Bezinková limonáda Na Knajpě byla zasloužená. Zbytek cesty už byl velice příjemný, po lehce zvlněné náhorní plošině, tudíž žádné dramatické stoupání jako dopoledne. Snad jen jedno poučení pro příště: závory se neobjíždí, před závorami se slézá (obzvláště pokud jde o závory zrezlé a celkově ošklivé). Jinak se na ně taky můžete napíchnout jako já.
Jizerka je krásné výletní místo. Původně sklářská osada byla založená ve výšce 1005 m.n.m. a prosperovala ponejvíce během 19. století. Dnes se zde nachází několik malebných roubených stavení, z nichž na jednom údajně chalupaří i Kellner (jen ten heliport jsme nějak nenašli, tak nevím, jak je to aktuální informace). Jizerkou protéká Safírový potok, ve kterém se dodnes dají nalézt drahokamy - jen je jejich rýžování přísně zakázané.
bývalý panský dům a posezení u potoka
Zastavili jsme se na oběd v restauraci Pyramida, bývalé brusírně skla. Jídlo měli skvělé, ani se nám zvedat nechtělo :). V bývalé škole je malé muzeum, které ovšem bývá otevřené pouze o víkendech, a moc se mi líbil i panský dům, největší stavení s věžičkou.
Cestou zpět jsme navštívili i blízký ramsarský mokřad, ze kterého ovšem moc nezbylo - rašeliniště vyschlo na troud. A pak už jen příjemná cesta nazpět do Bedřichova, kterou jsme zakončili tradičním večerním posezením u grilu.
Domů jsme se vraceli v pátek dopoledne. Bylo horko, několikrát jsme se kvůli uzávěrkám pěkně zamotali a 20 km před Brnem nám vypověděla službu jakási součást motoru na autě, tudíž jsme jen stěží dojeli. Ani to mně a Bremošovi nebránilo skvělou dovolenou zakončit menší party s kamarády, kam jsme vyrazili, ani jsem nestihla vybalit. Báječný týden to byl!
ještě jedna od Safírového potoka