Krušné hory nejsou tak masově oblíbené jako některá naše jiná pohoří, ale zjistila jsem, že v nich taky umí být dost krásně. Zvlášť když cesta končí v klášterním pivovaru Ossegg.

Do Litvínova jsme dojeli vlakem s přestupem v Teplicích a před nádražím jsme zjistili, že místo tramvají jezdí náhradní autobusová doprava. L. se v reakci na to zatvářil jako dítě, kterému bylo oznámeno, že se ruší Vánoce, a tenhle výraz se ho držel ještě alespoň půl hodiny. Výchozím bodem pěší trasy byla konečná zastávka MHD s názvem Citadela, což je místní kulturák.

 

Citadela Chaosu

Než jsme se vymotali do lesa, tak jsme ještě potkali konvoj historických aut Porsche a taky skupinku naspeedovaných dětí kolem deseti let, kterou jsme nechali poutéct. A začalo úmorné stoupání do kopce v hrozném vedru. Přesto jsme dětičkám kupodivu stále šlapali na paty a v jednu chvíli jsme je dokonce předehnali, když si udělaly přestávku v příkopě a jejich rázná vedoucí zavelela, ať si kousnou do tatranky, že za chvíli zas vyráží. My jsme o zatáčku později narazili na pěkné posezení a děti při pohledu na něj protáhly obličeje a stěžovaly si vedoucí, že si měly sednout až tady. Ta už si to ale rázovala dál do kopce.

Tady to ještě nebylo tak do kopce.

Konečně jsme byli taky nahoře a měli za sebou nejhorší stoupání – totiž pokud bychom se nechtěli vydat po značně příkré odbočce na vrchol Loučná. Což jsme chtěli, protože tam měl být pěkný výhled a mělo to být jen něco přes 500 metrů daleko. Abych ilustrovala, jak velké bylo právě polední vedro a jak jsem byla z dosavadního výstupu mimo, tak jen řeknu, že při pohledu na rozcestník jsem se zděsila: "Cože, ještě 956 metrů do tohohle krpálu na vrchol?!" A ono to bylo 956 m. n. m. Ehm. Nahoru jsem se škrábala, co noha nohu mine, a v tom za mnou něco zafunělo a na scéně se znovu objevily děti, které si dávaly závod a do toho kopce BĚŽELY. Výstup ale stál za to, nahoře bylo úžasně. Výhled jsme kromě dětiček sdíleli s radioamatérem, který tam chytal vlny. Bylo tam pořádně větrno, což bylo v tom vedru dost příjemné.

Další naše kroky vedly přes rozhlednu Vlčí hora, kde se naplno ukázalo, jak je směrem do Německa jasná obloha a směrem na Mosteckou pánev ne zas tak jasná. 

Do Oseka jsme sešli kolem zříceniny hradu Osek (neboli Rýzmburk) a přivítala nás tam tahle socha zezadu. Nejdřív jsem myslela, že jde o válečný památník, ale bylo tam napsáno jen Nelson 1934 a musela jsem si vygooglit, že se jedná o připomínku katastrofy na místním dole. 

V Oseku jsou dva pivovary. První po cestě byl pivovar Černý orel, kde jsem se chtěla zastavit jen na chvíli, protože L. mi chtěl ukázat hlavně ten druhý. Sedli jsme si v Orlu na zahrádku, kde se zdálo, že normálně funguje obsluha, a pořád si nás nikdo nevšímal, ačkoliv slečny servírky k ostatním stolům chodily. Když se snad deset nebo patnáct minut stále nic nedělo, tak jsme se zvedli a přesunuli se do pivovaru Ossegg. Tam to bylo o mnoho lepší – zakotvili jsme na zahrádce pod slunečníkem a za chvíli jsme měli pivo na stole. Konečně. Tenhle pivovar se nachází v areálu bývalého kláštera a je to tam hrozně pěkný. Občerstvení si jde vzít i o kousek dál pod stromy, čehož jsme potom taky využili. Skvělá letní idylka. Co se týče piva, tak třeba světlá jedenáctka mě celkem nadchla. K jídlu jsem si dala grilovanou burgundskou šunku se zeleninovým salátem, hořčicí, křenem a rozpečenou bylinkovou bagetou a foto není, protože jsem se na ni vrhla moc rychle. V pivovaru bylo všechno super – prostředí, obsluha, pivo, šunka, zkrátka tohle místo opravdu stojí za to a už se těším na další návštěvu.