OSTRAVA 2019 – Den 1. a 2.
29. 07 2019 | 10.30
Sice jsem ještě nedopsala zážitky z loňské dovolené, ale právě proběhla ta letošní a myslím, že si zápis zaslouží, už jen proto, že mě pro ni nenapadá výstižnější popis než shit show. :- D
Na youtube už visí video, kdybyste se chtěli podívat. Myslím, že tam všechno vypadá dost idylicky, tak vám teď řeknu, jak to bylo doopravdy – bude to takové youtube vs. reality, resp. alespoň část reality, protože u některých věcí bude lépe, když zůstanou v Ostravě.
Vše začalo hladce pondělní pohodovou cestou vlakem do Ostravy, i když cestou na nádraží jsem se celkem nadřela – poprvé v životě jsem cestovala s kufrem a netušila jsem, že je tu věc tak těžký táhnout, i když má kolečka! K čemuž přispělo i to, že jsem využila nezvyklé příležitosti prostorného zavazadla a nabalila si toho víc než obvykle. A to jsem zapomněla fén.
Na ostravském hlaváku jsme si ve stánku Colours vyměnili vstupenku za pásku, protože kdo by na ni chtěl stát frontu ve středu, a navíc na ni šla nahrát celotýdenní jízdenka na mhd za zvýhodněnou cenu, a jeli se ubytovat. Bydleli jsme v penzionu, který už jsme znali z jednoho dřívějšího pobytu, jen jsme tentokrát získali lepší pokoj. Majitelé jsou úžasní a byli jsme tam opět spokojeni, i když interiérový vkus máme velmi odlišný – já třeba preferuju, když se nad postelí netyčí umělý strom a ze stropu nevisí kočáry, ale on si člověk v čase Colours holt nemůže moc vybírat (a to i když začne řešit ubytování předchozí září).
Dále byl v plánu pozdní oběd v Black Kale Bar, našem oblíbeném veganském podniku. Tam jsem vyhrála loterii objednáním farmářského salátu, protože byl tak stokrát lepší, než jsem čekala (luxusní brambory, luxusní tofu, luxusní všechno), ale naopak jsem trochu prohloupila volbou rooibosové limonády, protože mám sice ráda rooibos i limonády, jen dohromady to moc nefungovalo. L. si dal pho, které bylo na můj vkus dost ostré, a celkem mi moje jídlo záviděl. Vynahradil si to ale staročeskou palačinkou s mákem. Poté jsme se přesunuli přes Hranečník (opět zdravíme Tlapku a její ultra fanoušky, kteří to jako jediní pochopí) do Heřmanického pivovaru, kde mají fajn posezení na zahrádce.
Šli jsme brzo spát, jelikož druhý den bylo v plánu brzy vstávat a podniknout reparát Lysé hory (pro mě, protože minule pršelo a bylo prd vidět; L. je tam každou chvíli). Spánek nám ale nebyl prvních pár hodin dopřán, protože si na společnou terasu sedli velmi hluční sousedi a ani jeden z nás bohužel není tak asertivní, aby šel rozjařené společnosti v pyžamu vykládat, aby laskavě drželi hubu, protože už je nějakou chvíli noční klid.
Nicméně v úterý ráno jsme úspěšně dorazili do Ostravice, výchozího místa výstupu, a já se furt cítila dost optimisticky, ještě den předtím jsem byla celkem natěšená, jak tam vylezu a jak to bude terapeutický zážitek k vyhnání negativních emocí atd. atd. Nicméně po celkem rychlém startu jsem záhy zjistila, že mi to nějak nejde. Jakože nechodí. Nedýchá, není moc energie, prostě celkově nefunguje. Nějaký trénink byl v poslední době bohužel celkem zanedbáván, což byla zřejmě zásadní chyba. Snědla jsem nějaké svačinky a moc to nepomáhalo, co hůř, začalo mě divně bolet stehno. Jako kdyby ten sval byl už natažený, ale divně. No nic, nahoru jsem nakonec vylezla (celkem pomáhalo, že skuhrali i všichni okolo), nahoře jsem usoudila, že tam už zase x let nemusím, dolů to bylo lepší a zakotvili jsme jako obvykle v téhle oblasti v Beskydském pivovárku, kde jsem si dala hranolky a kde jsme se oba zásadně zmýlili ohledně toho, co je to čalamáda.
Po návratu do Ostravy byl čas na pořádné jídlo, tak jsme šli vyzkoušet podnik Mr. Sushito, kde mají sushi burrita a salády a na menu mají i asi tři veganské možnosti, kvůli čemuž mají zaručenou neskonalou lásku velké části veganské populace (vážně, není to tak těžký). Dokonce i vědí, jak ten salát sestavit, aby zasytil, což je další plus, a až na přebytek soli to bylo dost fajn.
Hm. Jenže bolest svalů značně zintenzivěla a v penzionu jsem zjistila, že se pomalu nemůžu převlíct, a v posteli, že se pomalu nemůžu převalit bez značné bolesti (a vlastně ani ležet v žádné poloze), což jsem ještě nezažila. Kdybych tohle četla, tak asi budu taky zvedat obočí, že toho nadělám ohledně natažených svalů, jenže NORMÁLNĚ natažený byly až tak za 5 dní, tohle byl nějaký totální fail a rozklad a jako by mělo něco každou chvíli prasknout. Nicméně jsem si vygooglovala, že pokud by to měl být vážnější problém, tak bych nejspíš nějaké prasknutí fakt slyšela a mělo by to ostřejší nástup, takže jsem se dalšího dne začala léčit akorát Ibalgin gelem, který asi trochu pomohl, každopádně další túry nepřipadaly v úvahu... a protože lidé většinou rádi slyší o smůle druhých, tak vám můžu s potěšením oznámit, že to ještě nebyl konec mé nezáměrné sebedestrukce. Kdepak, letošní groteska nebyla ještě zdaleka u konce.
Btw. tenhle článek je tu už od 24. 7. jen mě pise.cz už nemá rádo. :- P