Zkouškový při práci na plný úvazek je taková zábava, že někdy ani nestíhám pořádně spát, natož pořádně psát. Ale už se pomalu vynořuju z jeskyně. Onehdá v neděli jsem měla příležitost si trochu odpočinout a navíc učinit svého muže šťastným. Vydali jsme se na Petřiny do Billy, resp. do jejího horního patra, kde od listopadu sídlí Dům vláčků neboli výstava modelových železnic. Jestli někdo čekal prasárny, tak nemusí být tolik zklamán, jelikož ty byly na výstavě kupodivu k nalezení také.

Zrovna něco jelo kolem.

Základní vstupné činí 240 Kč, ale já ho měla zadarmo, jelikož L. získal poukaz a galantně mi ho (asi za odměnu) přenechal. Po příchodu jsme dost dlouho okouněli u modelu Negrelliho viaduktu (viz foto výše). Kdyby někdo jako já nevěděl, kde je jeho předobraz, tak spojuje Masarykovo nádraží přes Štvanici s Bubny a je to nejdelší železniční most v Česku. Takže ho vídám každý den, jen jsem o tom nevěděla. Model obsahoval dost detailů včetně proslulé Pivnice U Fandy a za ním byla ještě deska s vyfocenou pražskou scenérií, která nás prostorově lehce zmátla, jelikož pak umístění viaduktu úplně nesouhlasilo s vyfocenými budovami. 

Za rohem nás čekal přesun do České Kanady, kde jezdí Jindřichohradecké místní dráhy. Část jsme si už projeli loni na jaře a plánujeme se do téhle oblasti brzo vrátit. Pobavilo mě, že podél kolejí číhali miniaturní šotouši (lidi, co čekají tři hodiny v křoví, až pojede vlak, aby si ho mohli vyfotit z úhlu, který ještě žádný jiný šotouš nevymyslel). Také tam běželo video z pohledu strojvedoucího z reálného vlaku na téhle trati, takže si člověk mohl sednout do místního minikina a kochat se. 

Asi úplně nejvíc se mi ale líbila zahradní železnice s pařezem. Některá vozidla mohl člověk spouštět tlačítkem (což možná nezní zas tak akčně, ale je to celkem zábava), a chvíli nám trvalo, než jsme vysledovali dráhy jednotlivých vláčků. Za pařezem byla i pumpa v reálné velikosti. 

U pařezu jsem se chvíli nechávala hypnotizovat jízdou nonstop vláčků, zatímco L. číhal, až se uvolní místo u interaktivní hračky. To celkem trvalo, jelikož si ji zabral nějaký postarší šotouš (měl s sebou teda i dítě, ale vypadalo to, že to baví spíš jeho). Ale pak už jsme se dočkali a mohli jsme pomocí tabletu ovládat vláček, svítit, troubit a i přehazovat výhybky. To by bylo fajn, kdybych pak jednou nepřehodila výhybku moc pozdě a vláček nevykolejil... Pán z personálu se ani nezlobil, prý se to stává. Pak už jsem toho radši nechala. :- D

Další částí expozice byla rozsáhlá venkovská jednokolejná železnice se spoustou detailů jako třeba vagón klád, kemp a tak. (Kdo se podívá pořádně, tak najde i souložící pár.) Prostě idylka. Většinu návštěvníků tvořily dětičky, pro které je tu koutek s tematickými hračkami. Mou oblíbenou částí se stala kavárna, kam si můžete přinést občerstvení z automatu. Trošku jsem se obávala, že budu muset L. odtáhnout z tohohle ráje šotoušů násilím, ale nakonec jsme tam strávili přijatelnou dobu, takže jsem byla spokojená a L. si už plánoval, kdy sem půjde příště. :- )

 Kavárna s přízrakem.