...nezvládla jsem to...po třech dnech, co se mi nemohl dovolat jsem to zvedla. Nejdřív byl v údivu, ale pak se rozpovídal...je prý v rozvodovém řízení. Se ženou už jim to dávno neklape ale byli spolu jen kvůli dětem. Nevěděla jsem, co mám dělat a dlouho chvíli jsem byla ticho. Mezitím se mě třikrát ptal jestli tam jsem. Byla, nemohla jsem zavěsit. Nemohla jsem na to všechno zapomenout. Nemohla jsem vůbec mluvit. Nabídl mi že přijede. Vyhrkla jsem že ho nechci vidět, ale hned jak jsem to vyslovila jsem to chtěla vzít zpátky. Chtěla jsem ho tak moc vidět. Jenom ho vidět, popovídat si s ním o tom, proč mi lhal, proč - co já vím proč....Chtěla jsem se ujistit, že už ho nemiluju. Když přijel zjistila jsem že ho miluju, pořád. Možná je to jen zamilovanost a jen se ho nechci vzdát, protože s ním mi nic nechybělo, snad jen čas, kterého se mnou netrávil mnoho, ale když už jsme spolu byli, cítila jsem se jako princezna. Byl ke mě pozorný, milý, hodný, trpělivý a hlavně naslouchal, teda aspoň se mi to tak zdálo.

...když přijel, ne jenom že moje srdce poskočilo, ale ozvala se i moje živočišná potřeba. Potřeba ho mít zase u sebe, tak blízko a v takové propojenosti jak jen to jde. Nemluvili jsme. Vlastně skoro už mezi dveřmi jsme jeden z druhého strhávali oblečení. Bylo mi jedno jestli je to už naposledy, nebo jde jen o usmíření, chtěla jsem ho. Nemyslela jsem na jeho děti ani ženu. Byli mi v tu chvíli ukradení, naprosto. Nevím jestli je to normální, ale byl to snad ten nejlepší sex, co jsem s ním měla. Upřímně, když se nad tím zamyslím, myslím že mě rozpalovala už jen ta myšlenka, že dělám něco co se dělat nemá. On taky rozhodně nevypadal, že by si to neužíval, naopak.

...když bylo po všem, doslova jsem ho vypakovala z bytu. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Hnusil se mi pohled na mě samotnou, když jsem se dívala v koupelně do zrcadla. Viděla jsem ve mě tu druhou část mé osobnosti. Tu necitlivou, egoistickou, právě tu která myslí jen na sebe. To mě prostě vyděsilo. Taková přece nejsem, nebo jsem aspoň nebyla....Nebo možná jsem, ale nebyl zatím důvod být taková. Skoro pořád na to myslím, na to "poslední" rozloučení. Nechci potvrzovat ani vyvracet, že to bylo naposledy, a právě možná proto jsem měla potřebu vepsat tam uvozovky...

...vymazala jsem si jeho číslo, asi před hodinou, ale co je mi to platný, když si ho pamatuju...je to jen prázdné gesto, kterým se snažím omluvit sama sebe a svoje myšlenky, které patří jen jemu...jeho tváři, jeho těle, jeho polibkům, jeho vůni, jeho hlasu, dotekům, polibkům, krásným slovům, jeho jako celku i s jeho vnitřním světem....