...je přesně 2:12 a já píšu tenhle článek. Vlastně ani nevím proč už dávno nespím. Vlastně jsem si původně říkala, že tuhle rubriku zruším, protože zpověď je celkem osobní záležitost, ale na druhou stranu, jsem tu přece jen trochu inkognito, tak snad nic nehrozí. I tak pro jistotu změním iniciály a jména lidí, kterých se to týká. To jen pro můj vlastní klid a pocit bezpečí, co se týče nadcházejícího příběhu. Než začněte, pusťte si k tomu hudbu, doporučuji tu u které jsem to psala, Ludovico Einaudi - I Giorni.

Čím začít? Je to dost obtížné si přesně vzpomenout jak to bylo, jsou to přece jen dva roky a něco zpátky, kdy se začal v mém životě dít nový příběh spolu s novou školou a novými lidmi. Člověk si říká, že tohle nezapomene, že tohle si bude pamatovat. Byla jsem přesvědčená o tom, že se mi to natolik vrylo do paměti, že není šance zapomenout. Jak jsem se jen mýlila, je to tak jednoduché a tak divné?! Vrátím se do doby, kdy to začalo.

.........

Psal se rok 2009 a já nastupovala na novou školu. S novými nadějemi a ideály, jsem si říkala, že tohle mi otevře cestu k něčemu nepoznanému, neuvěřitelnému. Byly to jen iluze. Sice jsem potkala hodně nových lidí, ale po chvilce mi přišli alespoň něčím stejní, jako ti, se kterými skončil těsný kontakt. Říká se, že v životě potkáváme stejné lidi, nebo alespoň jim podobní. Asi je to pravda. Nevím. Nechci lhát. Jakmile jsem vstoupila do třídy, měla jsem pocit, že tady to bude jiné, snad i lepší. No, s upřímností musím říct, že to bylo a stále ještě je, jen jiné. Nedokážu definovat, jestli je to horší, nebo lepší. Snad ani jedno, je to prostě takové jaké to je. Možná že až vám povím, o kom se ten příběh vlastně točí, budete zklamaní, a řeknete si, že jsem jen další, jedna z mnoha. A víte co? Možná, že opravdu jsem. To, proč tu v tolik hodin vyťukávám do klávesnice tuhle zpověď nebo snad menší příběh je ON. Musím se pousmát. Myšlenkou mi přišlo doplnění ke slovu on - mého srdce šampión? Ne to spíš ne. Připadal mi tak jiný, jedinečně nezapomenutelný. Jeho vlasy, oči, pohyby, snad i gesta, mimika, jeho řeč, tón hlasu, který mi nebyl nepříjemný a stále není. Někdo tomu říká zamilovanost, někdo platonická láska, někdo pobláznění. Nevím, asi to bylo všechno dohromady. Ano, bylo, teď už je to jiné. Dostalo to nový rozměr a novou etiketu. Celkem vtipné je, že jsem se s ním vlastně ani nebavila. Nebo spíš on se mnou? Těžko říct, někdy si myslíme to, co je pro nás lepší, než to, co je těžké si přiznat. Byla jsem víceméně pozorovatelem. Moc jsem nemluvila a když už, tak ne výrazně, ne hlasitě. Působila jsem spíše tiše a zamyšleně. Nebyla jsem sprostá, ani moc nejsem. Moje tělo odmítá nadávky. Jo, vím, zní to divně, ale je to tak. Vždycky když řeknu nějakou nadávku, píchne mě někde v těle. Je to jako bych měla na zápěstí gumičku a po každém prohřešku ji odtáhla a pustila zpět. Taková ta pichlavě-nepříjemná bolest. Lidi mě měli spíš za tichou osobu - holku. Jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem se do něj možná jen trošku víc zakoukala. No dobře, tak jsem se do něj přímo zamilovala. Vlastně ani nevím, jestli si toho někdy všiml, myslím, že se to k němu možná dostalo, ale nevím. Budu stále - možná naivně věřit, že ne. Začal mě provokovat, dělat mi naschvály a ani já jsem se nedala zahanbit. To, co jsem od něj dostala, jsem mu vrátila. Lidi se bavili a vlastně pořád baví, tím co vymýšlíme. Ano provokace vydržely až dodneška. Z mojí strany jen vyprchala zamilovanost. Ale to předbíhám. Pak se stalo to, co mě potěšilo, i když to zní divně, ale když upřímně, tak upřímně. Rozešel se se svojí holkou. Všimla jsem si, že mě provokoval v té době víc a víc a jeho narážky se netýkaly jen ničeho, ale něčeho. Možná, že si to jen iluzonuji,ale přišlo mi to tak. Nezareagovala jsem. Nebyla jsem dostatečně rychlá, ale spolužačka byla více odvážnější a tak spolu začali chodit. Vlastně to bylo, nebo spíš mělo být inkognito, ale všichni o tom věděli. Ale to že zapírali, bylo jejich rozhodnutí. Ale pokud vás napadlo, že právě tohle by mohl být jeden z důvodů úpadku zamilovanosti, musím přiznat, že jste se trefili. Nebyl to sice totální úpadek, ale v mých očích určitě klesl. Jistě že neměl povinnost mi cokoliv říkat, nebo sdílet, ale když už se zeptáte, čekáte pravdivou odpověď, ne? Teda aspoň já to tak mám. Pak se ale rozešli. To mě už tak moc nepotěšilo, v té době jsem měla trochu jiný zájmy, ale bylo to příjemné osvěžení. I když se vrátil k bývalé přítelkyni. Víte, když o tom tak přemýšlím, myslím, že o mě nikdy opravdu nestál. Vlastně si teď myslím, že jsem byla jen jeho zpestřením ve škole, kdy se tak míň nudil a víc mu ubíhal čas. Je tvrdý si to přiznat, jo je to těžký, ale myslím, že to tak opravdu bylo. Po roce jsem poznala co je zač. Nemyslím to zle. Ale začala jsem vnímat i jeho záporné stránky. Nebylo a stále jich není málo, ale ani moc. Takový ten průměr. Někdy si neviděl do pusy, říkal, co ho zrovna napadlo, a občas jeho slova spíš bolela než bavila, ale nebyly to silné zásahy, ale ani nebyly neznatelné. Někdy jsem mu chtěla říct, že se chová jako idiot (píchlo mě v ruce) ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat.

V dalším roce (2010) to bylo jiné. Nebála jsem se mu říct, co si o něm myslím, nevadilo a nedělalo mi problém říct mu, že se chová jako debil (píchlo mě v koleni) a tak. Zpočátku se dost divil, že jsem se tak rozjela. Já se nedivila, konečně jsem ze sebe uvolnila to napjetí. Druhák byl příjemným zpestřením pro mě. Jeho oči se na mě dívaly jinak, ale nevšímala jsem si toho. Co dodat? V tomhle roce to nebylo tak horký.

A jsme tu dnes (2011), téměř teď a tady. Náš "vztah" se dostal jinam. Myslím, že mě má rád. Tak jako já jeho. Je to fajn kluk. Nic víc. Ale přesto, někdy mi přijde, že se jedná o něco víc, než to vypadá. Pár lidí se ptalo a ptá, co se mezi námi děje. Nic, co by se mělo dít? Jsme "kamarádi". Někdy bych mu chtěla říct, že ho vnímám a vidím trochu jinak, ale bojím se toho, že mě nepochopí, nebo, že mě odsoudí. Že to nepochopí a já mu to nebudu moci vysvětlit, protože nebudu vědět jak. Na toho kluka nikdy nezapomenu. Tohle vím s jistotou, protože ve mě otevřel dveře, které jsem se já sama bála otevřít. Otevřenost, průbojnost, sebevědomí, víra v sebe sama. Dost důležitý složky. Když bych mu tohle řekla, úplně vidím ten jeho pohled. Byly by dva. Jeden by spíš mohl být nazván "ksichtem", kdy neví o co jde a zakroutí hlavou, že to vědět ani nechce. Pak je ten druhý. Pousměje se, nebo se na mě jen zadívá a lehce pokyvuje hlavou. To je ON!

Nakonec ani nebylo potřeba nic měnit. S klidem můžu říct, že můj článek je u vás v bezpečí :-)