Sonet 18

Mám přirovnat tě ke krásnému létu?
To období je krátké, vrtkavé.
Jarnímu poupěti už brzy z květu
okvětní lístky letní vítr rve.
Dost často slunce příliš prudce pálí,
jindy zas ne a ne se ukázat,
a krásy, které se ti věčné zdály,
pryč s létem uletí a přijde chlad.
Je ale způsob, jak se vysmát smrti,
která se chlubí, že tě dostane.
Mládí a letní krása zůstanou ti
napořád v řádcích básně napsané.
Pak dokud budou lidé na světě
dýchat a žít, v mých verších najdou tě.

Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
Není tak líbezný ani tak srdci milý:
vždyť v máji opírá se vichr do poupat
a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli;
někdy to nebeské oko až příliš žhne
a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
a každá krása zde od krásy odpadne,
jak velí náhoda nebo běh přírody.
Tvé věčné léto však se nikdy nezmění,
ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,
tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:
v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy.
Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,
dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.