Ne že by toho bylo dnes málo k divení a podivování, obočí zdvihání, hlavy kroucení a rukama spráskávání. Musela jsem si taky něco přidat, to už holt jsem v téhle době a období já.

Zavařovala jsem pár okurek, pár sklenic. (To se mi vždycky líbilo, jak ty hospodyně přepilné vždycky házely sumami, kolik že toho už letos tak jako každoročně stihly zavařit. A kolik toho mají ještě uloženo od loňska a předloňska a předpředloňska. A hlavně to, jak říkaly, že to u nich skoro nikdo nejí. Trumfovaly jedna druhou, až se množství sklenic těch zavařených potravin téměř blížilo sumám platů a odměn k platům jistých lidí z jistých výšin v současnosti zajímavé. Až na to, že ti se tím tak rádi veřejně nechlubí. Proč vlastně? To takový podnikatel (nebo i zaměstnanec? ), ten by se asi nestyděl za to, jaká je zavedená a zisková firma. Nebo by se taky styděl?   Co jsem to vlastně chtěla? No jo, ono to spolu souvisí, ta má paměť.)

Namačkala jsem okurky do sklenic, co se do nich vešlo, mezitím se mi uvařil lák, hrnec s ním jsem položila na složenou utěrku (patchworkovou ručně šitou vysoce stylově kuchyňsky elegantní podložku teprve plánuji, asi tak v následujícím tisíciletí) a nalévala lák do sklenic. Idyla poklidná letní okurková. Kdeže. Když jsem se vrátila za ne úplně krátkou dobu ke sporáku (plynovému, doplňuji) s tím, že tam postavím hrnec se sklenicemi, hele hele, co to je? Nějaké plamínky, malé modravé. Kde se tam berou? Někdo zapnul plyn? Kdo, když jsem teď sama doma? Tak že bych ho já nevypnula? Jak je to možné? Netušila jsem, že stařecká demence začíná už v mém věku. Ale třeba ne, třeba je to postpubertální roztěkanost. Co je lepší? 

Okurkový květ nemám, okurky jsem nefotila ještě ani, nikdy asi, ale mám tu jiný květ, taky žlutý, něžný. A příští rok si musím vyfotit kvetoucí brambory, jestli nezapomenu.