Mám takový pocit a vím, že souvisí s nějakou duševní poruchou, ale to nebude u mě zas až tak zlé, což si myslí každý blázen, prostě mám pocit, že kdybych si tu psala o tom, co jsem právě přečetla, nemělo by to být o knížkách, které jsem zrovna v ten čas vrátila do knihovny veřejné, aby mě podle nich paní knihovnice neodhalila. Určitě si tady čte nebo číst bude,  stopro, svět je malej,  internetovej ještě menší, vždyť je celej v jednom monitoru.

No ale taky jsem si říkala, že to, co si tu píšu, by mi snad ani moc nevadilo, kdyby někdo z mé reality objevil. Vlastně jsem se už prozradila třem lidem, jedna z nich sem přijde většinou, když na ni kvůli nějaké hlouposti odsud zaječím, druhá tu byla už dvakrát, asi  a třetí, před tou když se znovuzmíním, že něco takového jako psaní v blog provádím, hluboce a temně se odmlčí a vzápětí převádí hovor jinam. Se nedivím.

A teď k pojmenování dnešního povídání a taky rubriky, tu nové. To četlav znamená: četla jsem v knize nebo jindy možná i jinde jednokde, chci si o tom popovídat, protože se mi to, co jsem četla, líbilo, hodně, až jsem si to přečtené zamilovala. Dočtenou mám knížku, která mi přijde jako taková ideální kniha ze současnosti. A do současnosti. A to proto, že mluví o tom, co je teď a jací jsme a co bylo a kam to došlo a trochu o tom, kam to třeba dojde, když to takhle dál půjde. Je o malých, velkých, mladých, starých, mobilních i ne moc mobilních, o úspěšných (a o tom, co dělali, ještě než úspěšnými byli!), o lidech životem tvrdě zkoušených a trpících, o zaměstnaných i nezaměstnaných, o různobarevných, většinových i menšinových, o čase, přesném. O mluvení, žvatlání a mlčení, o návštěvách a cestování (tak trochu k tomu cestování, když jsem byla malá, ptala jsem se svých rodičů, a to fakt nelžu, jestli je možné na metru čtverečním nachodit kilometr. Přišlo mi, že to jde, ale přišlo mi zvláštní, že se nemusí nikam daleko chodit, naopak stačí zůstat na jednom místě, ale ne nehybně, aby se ušla určitá cesta.).

Líbilo se mi v té knížce, mimo mnohé, co říkala jedna z postav, mně hodně sympatická. Jelikož tu knížku už nemám u sebe, opíšu to sem z papíru, na který jsem si to poznamenala, doufám, že je to přesně, ale snad jo. Mimochodem, ten papír je vytržený z holčičího časopisu, z jedné strany je reklama na parfém a z druhé jsou mezi mými písmenky názory čtenářek a jednoho čtenáře. Ten píše, že muž potřebuje chválit, chválit a chválit. Jistě. No a co žena? Ta jako chválit nepotřebuje? Nebo potřebuje, ale i tak se musí naučit žít bez chválení?  Teď jsem si vzpomněla, co jsem ještě chtěla říct. V té knize je, chodí a jezdí a mluví a mlčí a poslouchá a naslouchá a píše a skládá létací vlaštovku muž, který se jmenuje Miles a ten je takový, že jsem si říkala, jo, toho bych taky potřebovala potkat. Pak jsem si uvědomila, že jsem takového podobného už vlastně potkala. A kdybych ho nepotkala, tak bych si tu nejspíš takhle nepsala.

Už jenom to, že se rozvije květ obyčejného pryskyřníku na rumišti ve světle všedního dne, říká Bernice, že vítr prožene po silnici odhozený kus papíru, stačí k tomu, aby se rozplynula takzvaná pravda naprosto všeho, co je na internetu.

My ale zapomínáme, jak poznat, co je skutečné. V tom spočívá skutečný problém.
 

Ali Smith, Tam někde za duhou
 

 

 

ps t... Chtěla bych tu mít větší písmenka, jen ne tak moc křiklavě velká jako minule, ale nějak mi to nejde samolehce nastavit.

Tu větu bych si dala do titulku, se hodí, ale k ní by se hodil pryskyřník, jenže teď je doba spíš vratičová a krásenková.