Vážení pozůstalí,

nevím, co mě to popadlo. Byl to naprosto spontánní nápad. Rozhodla jsem se, že dám o sobě vědět. Název článku berte s rezervou. Asi tak nějak to zní, když se k životu probere mrtvák (ha ha, vy, kteří jste se, stejně jako já, zbláznili do komiksu The Walking Dead, jste doma).
Co bych tak mohla napsat, když už jsem se rozhodla, že vstanu z mrtvých? Věřte, že není moc co psát. Můj život se ubírá stále stejným směrem. Pořád mám všechno těžce na háku. I to, že jsem definitivně zpřetrhala vztahy s bratrem, který si nechal dokonale vymýt mozek od své vychcané partnerky, díky které to všechno vlastně takhle dopadlo. Nechce se mi o tom moc mluvit, ty vztahy byly na bodu mrazu dlouhá léta a nyní konečně přišla úleva. Nevím, jestli mi to má být líto. Necítím nic. Je to jeho volba. On se rozhodl pro ní na úkor své vlastní rodiny a "jeho" (ha, spíše její...) názor zřejmě nikdo nezvrátí. Ale já, salámista, říkám: "A co? Život jde dál. Můj problém to není."
S tím souvisí i další věc. Tak moc jsem si zvykla na svůj single život, že bych ho za nic na světě nevyměnila. Stačí si jen představit, jaké peklíčko musí mí doma bratr. Brrrrr. Já jsem vysmátá. Nikdo si nedovede představit ten klid, který mám. Nikdo na mě nečeká, nikdo po mně nic nechce, nikdo mě neprudí, nikdo mě nebuzeruje, že kvůli mému hraní na kytaru neslyší televizi (nedej bože, že by dávali fotbal!), nikdo mi tu nesmrká do umyvadla, nikdo tu po sobě nenechává zaprasené nádobí ve dřezu, které by jen čekalo na to, až ho umeju (bohužel, myčku nádobí nemám, tato vymoženost se ke mně domů ještě nedostala).

Řeším víceméně sebe a svůj život. Možná vás překvapí, že jsem po čtyřech letech změnila zaměstnání. Je fajn, že už je pryč všechna ta přetvářka bývalé paní vedoucí a její téměř proslulá vlastnost oceňování nemakačenek, kteří sice dělají hovno, ale hlavně, že jí lezou do prdele. Protože to se v bývalé práci cenilo nejvíc. Věřte tomu, že už mi z toho začínalo být fyzicky zle.
Takže tak. Nová práce. Ale nemohu si stěžovat. Jsem ráda, že jsem změnila působiště. Mám pocit, že mi to jen prospělo. Jen ty spoje domů stojí za prd.

A taky jsem si v létě udělala radost a zajela s s kamarádkou a bývalou kolegyní M. na fesťáček. Mám na něj samé krásné vzpomínky a suvenýr od pana kytaristy. To je podle mého názoru dovolená, né nějaké válení u moře.
Tím radost nekončí. Také jsem si pořídila novou kytaru. Černé Flying V. Žádná hitparáda to není, nésú milionář, ale jsem spokojená. Na takové to domácí hraní je to parádní kytarka. Sousedy dovede vytočit dokonale (ha, já cynik!).
Radost mi dělají i tréninky, stále chodím mlátit a nemám v plánu s tím přestat. Škoda, že nyní nemám kvůli nové práci tolik času jako dřív, ale věřím tomu, že po zkušební době se to srovná a já si své odchody z práce budu lépe plánovat. Ano, řeknu to na plnou hubu: po zkušební době už to budu mít víceméně na háku. Jestli tu zkušebku ovšem přežiju...

Ale aby to nebyly jen radosti, tak nyní řeším i jednu starost, i když si říkám, co je to vlastně za starost... budu muset vymyslet vytápění bytu a s tím samozřejmě i elektřinu. Jedna fáze? Tři fáze? Jistič...? Ale to má ještě čas. Nicméně není od věci si to dobře promyslet, naplánovat a poptat se na ČEZu. Možností se nabízí více. Jista si můžu být jen tím, že zadarmo to nebude. Škoda, že nemám žáného oslíčka, který by se otřásl. Budu se muset spokojit jen s rozbitým prasátkem.

Tak to by bylo asi vše. Vidíte, že se nic nezměnilo? V životě pracujících prostě moc vzrůša není. A jak se máte vy?

Po déle než roce vás zdraví živá mrtvá

Čartkovova