Vážení čtenáři i náhodní kolemjdoucí,

dostala jsem nutkavou potřebu dát o sobě vědět, ačkoliv nevím, jestli bylo mým cílem tím někomu udělat radost. Beztak si myslím, že je každému u prdele, jestli Čartkovova napíše článek nebo ne. Ti, kteří chtějí, o dění v jejím životě vědí i bez sporadických článků na blogu. 
Jedna věc (týkající se blogování) mě však mrzí. A to velice. Zjistila jsem totiž, že byl smazán zřejmě nejpopulárnější blogerský server, jehož služeb využívalo mnoho lidí (mimochodem také mnoho skvělých lidí, z nichž jsem měla tu čest několik poznat osobně). Blog zřejmě musel ustoupit něčemu modernějšímu. Nová doba, pokroky a nesmysly. 

Zrovna mi tu plápolá oheň v kamnech a hrají BATHORY, ach, jak poetické, celé moje mládí (ano, druhák na střední a zlá třídní fotka, triko Bathory, okované náramky a lehce ironický škleb). Mládí?! Však ano... představte si, vážení, že už mi táhne na třicet. Kdo by to byl řekl? Blog jsem zakládala jako mladé ucho půl roku před maturitou (ty blogerské pokusy předtím se možná také počítají, ale tento blog mi zůstal, protože to nebylo nic "jentak na zkoušku"; bylo to myšleno vážně, protože už jsem se tenkrát možná cítila dospěle). Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc čas utíká, ani nad tím, jak moc jsem zestárla. Přírodu nelze obelstít. Možná jsem přemýšlela jen nad tím, co jsem všechno stihla zažít a co mi to dalo do života.

Už jsem za ta léta nečinnosti zapomněla, jak se vkládá video do článku, ale budu doufat, že se mi to podařilo.

Ano, vracím se k mnoha věcem, které spojuji se svými mladými léty a možná nejde jen o muziku. Jde také o svobodu. V podstatě si nepřipouštím žádné tlaky zvenčí. Třeba to, že devětadevadesát procent žen v mém věku jsou vdané a mají minimálně jedno dítě. Já jsem stihla sotva jeden románek, který měl, řekněme, jepičí život... no a co? V mém okolí jsou lidé, které to možná mrzí, ale mě ne. Žiji si po svém a tak, jak mi to vyhovuje. SVOBODNĚ. A bez omezení. Copak máme nějaký rozpis, podle kterého bychom měli žít? A kdo to vlastně určuje? Není opovážlivé říkat, že by někdo něco měl? Nebo že MUSĺ?! Jaká neslýchaná drzost! Měla bych se ve svém věku usadit? Měla bych si brát příklad z druhých, těch "příkladných"? Vážení, s tímhle mi vlezte na hrb.
A také ani nevím, proč bych se měla nechat sledovat velkým bratrem, který, když bude chtít, mě beztak uvidí. Stále mám svůj tlačítkový telefon (a s radostí jsem zjistila, že v tom nejedu sama), který již nejednou sklidil vlnu posměchu, a na fejsbuku byste mě hledali marně. Stále v tom nemohu najít žádný smysl. A popravdě se ho ani nepokouším hledat. Prostě to nesleduji, protože mě to nezajímá. A nebo už jsem na to jednoduše stará. 

V podstatě mohu říci to, že si ve svém životě nic nevyčítám. Ani to, že jsem minulý rok vzala neskutečně špatnou práci, která mi absolutně nesedla. Co jsem chtěla a co jsem čekala? Změnu? To se mi povedlo tak skvěle, že jsem v dubnu podala výpověď. Zkrátka už jsem nemohla. Každý má své limity. Překračovat je stojí člověka spoustu úsilí, které mu přivodí stres, nespavost a bolesti žlučníku. Byla jsem smířená s tím, že půjdu na úřad práce nebo někam uklízet. Po tom, co jsem zažila, jsem chtěla hlavně klid. A teď si na to sotva vzpomenu. Člověk si to asi musí zažít. Prskala jsem na to, co bylo předtím a dostala se ještě do větších sraček. Ano, člověk si začne věcí vážit, až když je nenávratně ztratí. Věřte tomu, že jsem s láskou vzpomínala na bývalou práci a hlavně na bývalé kolegy, se kterými jsme si neskutečně sedli (bohužel, tito lidé začali postupně z firmy odcházet; mezi posledními jsem odešla i já). Asi nemá smysl se příliš rozepisovat o práci, která za nic nestála, ale přesto musím říct, že tak zlého člověka, který byl na našem oddělení teamleaderem, jsem nikdy předtím nezažila. Výpověď byla jediným možným řešením. V té firmě se mi tím všechno tak zmechutilo, že jsem neměla zájem ani o přeložení na jiné oddělení.

Mezitím jsem absolvovala několik pracovních pohovorů. Musím říct, že všechny byly velice přijemné (a to mnozí z vás vědí, co všechno jsem zažila u pohovorů) a když si na ně vzpomenu, v duchu se usměji.
Dva z nich se vydařily. Rozhodování bylo snadné.
V červenci jsem nastoupila do nové práce. Léta čekání se vyplatila. Uspěla jsem a získala jsem práci, kterou jsem vždy chtěla. Je to totiž práce v mém oboru (vy, kteří Čartkovovou znáte, zřejmě již tušíte). Už vím, jaký to je pocit, když někdo chodí do práce rád. A je to, vážení, pocit k nezaplacení. To je to, co jsem hledala a po čem jsem prahla. Dělat to, co mě baví. To je klíč ke štěstí. Peníze v tom nehrají roli ani omylem. Ty nikoho šťastným neudělají, ačkoliv si někdo může myslet opak.

Člověk se možná s přibývajícími léty mění a zřejmě i já jsem se změnila. Nebo mě změnily některé mé zážitky? Přiznám se, že nevím. Byly časy, kdy mi bylo psychicky strašně zle. A to nejednou. Možná mi bylo hůř z té špatné práce než z toho, že na mě hodil přítel bobek. Protože do té práce jsem musela dennodenně. Z těchto sraček mě dokázaly vytáhnout knížky, muzika, kolo a tréninky kickboxu. Pohyb je psychická úleva sama o sobě. Věřte mi. Nic vám psychicky neuleví tolik jako pohyb. Musím poděkovat ternérovi, který se s námi sice nemazlí, ale ví, co dělá.

Možná, že i z pohybu se může stát závislost. Jak jsem dřív byla líná jak veš, dnes sotva posedím. Předpokládám, že s přibývajícím věkem bude energie ubývat, ale nebudu si to připouštět a dokud budu moci, budu trénovat. Pohyb je zázrak sám o sobě.

Tolik o mne.
Vidíte, že jsem se příliš nezměnila. Pořád kopu sama za sebe.

A ta politika, která mě nezajímá? Musím říct, že výsledek voleb v našem kraji předčil snad všechna má očekávání. Takové radosti! Žádné zlo nezůstane nepotrestané. Vida, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Však ještě uvidíme, co všechno vypluje na povrch.

Jak jsem na začátku článku nastínila, byly zrušeny blogy mnoha skvělých lidí, které jsem velmi ráda navštěvovala. Pokud někdo z nich čte tento článek, je jeho povinností dát o sobě vědět do komentáře ;)

Tímto pro dnešek končím. Mějte se krásně.

Č.