Moc pohnutá historie mých stránek

příběh
17.06.2007 00:18

Každý máme svůj příběh.

Někdo si ho tiše nese s sebou,
nepoví nic
a příběh,
jak tiše přišel,
tak tiše odešel.

Jiný dá o svém příběhu vědět,
ale nedopoví...
Nechce dopovědět,
nebo nestihne.

O dalších příbězích se doslechneme,
sledujeme je,
sdílíme radosti i smutky,
drobnosti i věci významné,
je to život jisté komunity...

A najednou to vypadá,
že jeden z příběhů se nám ztrácí,
uniká nám
a my nevíme co děje, proč?????
PROČ!!!
Moc těžká otázka.
Co odpovědět???

Vidíme hořet všechna pouta,
které nepřinášeli neslobodu,
ale spojovali nás,
abychom si byly nablízku v čase radosti,
protože čím víc se o radost dělíme,
tím jí je stále víc a víc.

Vidíme hořet všechna pouta,
které nepřinášeli neslobodu,
ale spojovali nás,
abychom si byly nablízku v čase smutku,
protože čím víc se o smutek dělíme,
tím ho sice není míň,
ale máme větší sílu ho nést.

Stane se,
že pouta - naše mosty
nestihnou úplně shořet...
Někdo z nás přijde ešte v čase,
kdy se dá něco zachránit,
třeba jen nepatrné torzo...
A pak zavisí na všech,
jestli se z tohoto torza postaví opět silný most - pouto,
které nás spojuje, ale nesvazuje,
nebo zmizí i to poslední - naděje...

Tak i tento příběh dal o sobě vědět,
vybudovali se "mosty",
a jednou přišlo zemětřesení...
Padlo jednostranné rozhodnutí,
rozhodnutí kruté, bolestné...
Mosty spálit.
Ale oheň smutku, beznaděje...
nestihl zničit vše.

A příběh vstává ze svého popela jak bájný Fénix...

Ale tento Fénix nemá tolik sil,
potřebuje víru, lásku,
začíná je sice cítit,
ale zdá se mu, že je sám,
spálené území je pusté,
cítit tu smutek a eště něco...
Neví, co to je, vstává se mu těžko...

Ale věří,
věří že vstane,
a nejet to,
bude mít sílu a ponese příběh dál,
dál ho bude vyprávět a dovypráví ho do konce...