O  jedné indiánské rezervaci

V samém středu Evropy byla kdysi jedna krásná země, zvěře a ptactva plná, mlékem a strdím oplývající. Tak ji kdysi dávno popsal praotec Čech, když na horu Říp přivedl svou družinu, a byl okouzlen tím, co odtud spatřil.  

Tehdy ovšem ani zdaleka nemohl tušit, co ji v budoucnosti čeká. Nejprve zde vládla různá knížata. Prvním z nich byl Přemysl Oráč, jehož na trůn přivedla kněžna Libuše, dcera knížete Kroka. Ta byla zřejmě velmi dobrou ekonomkou, protože věděla, že ke správě země se nejlépe hodí ten, kdo umí dobře hospodařit. Mimochodem to musel být velmi chytrý muž, protože na poli zanechal voly, a zřejmě i dobrý policista, když hned na místě zatkl Otku. Uměl nejen vzdělávat pole, ale i sám sebe a zároveň i celou zemi, a to se mu také s Boží pomocí dařilo. A rod Přemyslovců, jenž tu pak po celá staletí vládl, v jeho započatém díle úspěšně pokračoval. Vrcholu dosáhla pak česká země za vlády Karla IV., který ji přivedl k nebývalé slávě, o jaké se nám dnes může jen zdát. On totiž dobře věděl, že má-li být král úspěšný, musí především moudře vládnout, statečně bojovat a dobře hospodařit. Přemyslovci nakonec vymřeli po meči, a jim podobní se dnes jaksi nerodí. 

Po mnoha staletích se v naší zemi dostal k moci kmen Komančů.  Nebyli ani moudří, ani stateční, ani dobří hospodáři. Na poli cti a slávy uspět nemohli, protože nikdy žádnou neměli. A ta skutečná pole sedlákům sebrali a usměvavé družstevnice svými traktory Zetory za zpěvu budovatelských písní slavnostně rozoraly všechny meze. Tito novodobí Oráči nakonec zorali vše, co mohli. Nepotřebovali ani krávy a voly, zabavené kulakům, protože je udělali skoro ze všech občanů této země. Běda tomu, kdo by odmítl táhnout jejich káru. Jejich heslem bylo: "Je proti nám, kdo není s námi, to je kontrarevolucionář známý!". Zvláště vzdělance neměli Komančové rádi. Oni sami sice o všem věděli pendrek, ale ten jim k vládnutí úplně stačil. Ti, co uměli číst a psát, absolvovali kurzy VÚML. Náčelníkem zde vždy byl pouze ten, koho schválil Velký Bratr ze Země, kde zítra již znamená včera. 

Jako správní světovládci se Komanči rozhodli zřídit z naší republiky svou rezervaci. Domorodci se tak dostali do stejné situace, jako kdysi Indiáni v Americe, jenže tam byli Rudoši vězni, kdežto zde dozorci. Místní gubernátoři postupně z lidí vychovali poslušné ovečky, které se celý den popásaly a dávaly jim zadarmo vlnu a mléko. Takoví zaměstnanci jsou pro ně nejlepší, protože pilně pracují, nic po nich nepožadují a ani nemají vlastní odborovou organizaci. 

Pastviny však byly čím dál chudší, a tak z nich některé nespokojené ovce utekly a hledaly jinou, lepší potravu. Sousední kmen Ovčáků Feťáků, absolventů SUP (středního učiliště pasáckého) jim slíbil, že trochu té trávy pro se pro ně vždycky najde. Měli dlouholetou praxi v chemické výrobě pro své pilné děvečky – uspávačky na E 55, takže pouze vyměnili sortiment a klientelu. Tráva, kterou pěstovali, však byla pro tyhle ovečky bohužel nestravitelná, navíc neměly na zaplacení, a tak umřely hladem.  Často se pak po celé rezervaci šířila vůně skopového. Ty prosté ovčí duše netušily, že tihle SUPi jen číhají na tučnou kořist.  

Dnes už všechny ovce v rezervaci vědí, že u SUPů a jiných kmenů, rekrutujících se z bývalých pasáků, veksláků, zelinářů, bafuňářů a šíbrů, zbohatlých při divoké privatizaci, která zde před léty proběhla, nemají žádnou šanci na přežití. To je prostě nemilosrdný zákon džungle. 

A tak dnes zbídačelá a hladová stáda ovcí bloudí krajinou, spásají všechno, co na téměř holých stráních ještě zbylo, a vzpomínají na staré dobré časy, kdy pastvin tu bylo, kam jen oko dohlédlo. 

Tenkrát ale i prostý venkovský pasáček věděl, že jeho ovečky ho živí, a proto je potřeba si jich vážit, a ne je zabít a sežrat.

.

Koláž:  Stanislav Čeřovský