Navrch Huj, vespod Fuj
Zpráva z médií - Parlamentní listy. cz
31. července 2014
_____________________________________________________
Navrch Huj, vespod Fuj
Pavel Havlíček
Darmožrout obecný
Kdysi to byla země krásná, země milovaná. Zvěře a ptactva plná, mlékem a strdím oplývající.
To už je ale hrozně dávno. Tak dávno, že už si to nikdo z nás ani nepamatuje.
Dokonce už naši předkové si byli vědomi toho, že by se k přírodě měli chovat ohleduplněji, a snažit se, aby jí co nejméně ubližovali. A také, že nežijí tak, jak by měli, a že by neměli být opilci, falešnými hráči a mlsnými žrouty, jak o tom psal ve své knížce pan Pavel Toufar.
Leč marná snaha. Kulturní hodnoty jsou dnes národu bohužel méně blízké, než pořádný žvanec nebo dobrý chlast.
Každý ví, že taková vepřová pečeně, dobrý gulášek, ovárek, kachnička a navrch dobře vychlazená plzeňská dvanáctka je přece jen lepší požitek, než přečíst si třeba Bratry Karamazovy. A tak s moderní dobou nastává všeobecný úpadek kultury, která ubývá na váze, zatímco váha mnoha jednotlivců dosahuje až nehorázných hodnot. Žaludek se nám roztahuje, naopak mozek se smršťuje. U některých jednotlivců máme dokonce dojem, že vymizel úplně. Takže obsah hlavy je u nich zcela nepatrný, kdežto obsah jejich přeplněného žaludku se často po ránu ocitá i na našich ulicích a náměstích.
Darmožrouti obecní jsou živočišný druh, který jsme zdědili po minulém režimu. Nároky těchto exemplářů však stále stoupají, a vzhledem k tomu, že pracovat se jim nechce, přijde nás jejich vydržování velmi draho. Není to rozhodně ohrožený druh, množí se nám velmi dobře, někdy až příliš, a vyhynutí mu rozhodně nehrozí, protože požívá zvláštní mezinárodní ochrany.
Lidé, kteří neznají míru ve své nenažranosti a žíznivosti, tu byli vždycky. Ale ještě je tu jedna zvláštní kategorie, která se u nás objevila před čtvrtstoletím, a to bylo něco zcela nového.
Zmutovaní novodobí žrouti totiž dokážou spořádat nejen to, co je kde k jídlu a pití, ale dokonce i to, co člověk běžně nekonzumuje. Podobají se dřevokazným broukům, kteří napadli naše lesy už dávno před nimi. Ale takový kůrovec žere pouze dřevní hmotu, kdežto tihle kazisvěti dokázali sežrat nejen stromy, ale i domy, pole i role, patřící předtím státu, nebo jiným lidem. Mají tak obrovský hlad, že někdy i vykoušou obrovskou díru do země, jako třeba takový tunel Blanka. Jindy jim zase zachutná uhlí, a vyžerou na Mostecku všechny místní doly. Dokonce požírají i kulturní statky a lidi, kteří je vytvářejí. Takové zbytečnosti si přece nemůžeme dovolit – vždyť taková kniha přece není nic k žrádlu, a jenom kazí lidi. Oni by pak ještě nakonec začali myslet – a to je právě něco, co vůbec nepotřebujeme.
Kalamita, kterou tito brouci všežravci způsobili, dosáhla mamutích rozměrů. Ve své nenažranosti nepřestali ani poté, co už byli nasyceni, ale dělali si další a další zásoby, jako křečci na zimu. Co bylo v jejich dosahu, to ukradli, nebo zničili. Po jejich bezohledném řádění dnes připomíná naše kdysi krásná krajina vyprahlou saharskou poušť.
A nejhorší je, že tyhle všežravce nelze vyhubit. Jedinou naší nadějí je, že by přišli ještě větší žrouti, kteří by ty současné zabili a snědli.
Ale zatím jim nic takového nehrozí. Tak strašlivě se rozežrali, že se podobají Otesánkům, a zaplatit takovému jedlíkovi oběd přijde zatraceně draho. A navíc – on je ke všemu strašlivě lakomý, a nechce se mu platit všechno to žrádlo z vlastní kapsy. Proto se dál stravuje na úkor státu, i když v jeho pokladně už není skoro nic. Zatímco běžnému člověku stačí na oběd stovka či dvě, takový superžrout za něj zaplatí třeba i devět tisíc, jako třeba tenhleten Huj. I když tentokrát byla v té luxusní restauraci v Obecním domě jen paní Hujová, což je zato paní starostka ze Žižkova. A taková kráva má přece čtyři žaludky, a to už je panečku nějaký kumšt je všechny nasytit.
Tihle dnešní maxižrouti jsou však navrch Huj, ale vespod Fuj.
Kdyby z nich aspoň občas vypadlo něco pořádného. Ale když se na ten jejich produkt podíváte zblízka, určitě vám moc vonět nebude.
Maxižrout zelný
Prahožrout blankokřídlý
Uhložrout důlní
Žrouti - krátký film Pavla Soukupa