Jak se Honzík naučil svahilsky

 

 

Pavel Havlíček

 

"Táto," povídal Honzík jednoho dne, "já už nechci být tak prostým člověkem, chci být pánem."

"Ale víš-li pak, Honzíku, že musí pán umět latinsky?"

"I což je o latinu, já půjdu do světa a naučím se latinsky dost brzy."

Honza si nabral do kapes hnětanek a šel do světa učit se latinsky. Nepředstavoval si svět tak příliš hrozný, protože s celou chutí kráčel přímo za nosem. Že nebyl jakživ dál než za humny, nemálo se podivil, když na první vršek vstoupil a před sebou kus krajiny viděl, kterou nemohl ani hned přehlídnout.

"Jemináčku," zvolal a spráskl ruce, "to je veliký svět, kdypak ho přejdu!" Šel tedy dál do toho velkého světa, a kdykoliv nějakého pána potkal, dával pozor, co mluví, neboť myslil, že je to latinsky.

Nejdříve viděl pána, který stál na záspi a někomu povídal: "Sud kulatý!" Ta dvě slova Honzík zaslechl a hned si je desetkrát opakoval, aby je nezapomněl.

Šel dál a viděl zase pána, který v okně ležel, pod okny stál chlapec, koukal na ptáka u louže a volal: "Rys tu pije!" - "Sud kulatý - rys tu pije," opakoval si Honzík, jda zase dále. "Již umím pět latinských slov, a než se naděju, bude ze mne pán." 

.

Sto kroků dále stál opět pán a ukazoval pacholkovi na káru, řka: "Tu je kára." "Sud kulatý - rys tu pije - tu je kára," předříkával si Honzík, a když to dobře uměl, poskočil radostí a pravil sám k sobě: "Já nevím, co ten táta měl; vždyť mi ta latina jde jako hračka a hnedle budu umět latinsky jako česky." Ušel zase asi dvě stě kroků a cesta ho vedla okolo zahrady, kde právě zahradník ryl. Tu vejde pán do zahrady a zvolá zlostně: "Ten to ryje!" 

.

Už dlouho chodil Honzík po světě a učil se stále nové latinské věty, ale pořád se tím pánem nestal.  A tak se vrátil domů k tátovi a mamince, a stěžoval si jim, že ačkoliv už umí tolik latinských slov, stále nemá žádného uznání.

.

Maminka ho utěšovala: "Neboj se, Honzíku, já to už nějak zařídím!"

.

A zavedla ho do nedalekého města Plzně, kde sídlila staroslavná univerzita. A hned se ohlásila u samotného pana proděkana.

.

 "Pane proděkane, ze synka je teď učenec, nemluví jinak než latinsky. Co kdybyste ho vzal do školy, aby tam učil děti?"

.

Pan proděkan záhy shledal, že Honzík je velmi chabé inteligence a má tedy dobré kádrové předpoklady ke studiu.

.

I pravil: "Milý Honzíku, kampak s tou tvou latinou! Latina je "out". Dneska už nad tím tvým latinským : "Sud kulatý, rys tu pije" nikdo žasnout nebude. Zapiš se k nám na právnickou fakultu, tam tě naučíme jinou řeč, a zanedlouho budeš vypadat jako učenec, protože ti nikdo nebude rozumět. Staneš se doktorem či docentem, a dosáhneš světového věhlasu."

.

A jak řekl, tak se i stalo. Honzík ani nemusel navštěvovat na fakultě nějaké hloupé přednášky – ležel doma na peci a vystudoval tedy vlastně dálkově. A za pouhé tři měsíce završil své studium diplomovou prací, nad níž všichni strnuli v němém úžasu.

.

Stálo v ní například:

.

"Lze doložit kazuisticky, tj. popisem různých případů, kdy dochází k dysfunkcím institucí zjevně v důsledku penetrace institucionálního systému strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Existence struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad o sobě dává vědět vždy, když dochází ke konfliktu mezi těmito strukturami a když se někdo, kdo působí v některé z nich, dopouští indiskrece. Následně pak dochází k tlumení indiskrece, při které koordinovaně působí ostatní struktury tohoto typu."

.

Každý musel uznat, že tento text je natolik famózní, že by mu neporozuměl snad ani samotný Einstein.

.

Jeden všetečka pak sice vypátral, že tahle diplomová práce byla slovo od slova opsána od jistého ctihodného pana profesora a jeho kolektivu, a tak podal žalobu k soudu na to, že Honzík užívá svého akademického titulu neoprávněně. Ovšem neuspěl, neboť předseda senátu i všichni jeho členové byli shodou okolností rovněž absolventy plzeňské právnické fakulty.

.

Zakrátko byl Honzík pro své mimořádné kvality jmenován rovnou profesorem, a dnes přednáší na zdejší fakultě politickou svahilštinu. Tak se mu splnilo jeho velké přání, a z hloupého Honzy se stal vážený učenec.

.

Je všeobecně známo, že na plzeňských právech vystuduje i ten největší blbec zcela bez námahy a zbytečných průtahů, a navíc se pak z protekce dostane do politiky. A tam, jak laskavý čtenář dobře ví, se sice málo pracuje, ale zato se tam berou velké peníze.

.

Z toho plyne poučení: "Blbče, uč se drzým býti, ať máš lehké živobytí!"

.

.