NA KOMUNISTY S VIDLEMI,

NO, TAK NĚJAK SI KOLEDUJÍ...

JAN ZIEGLER

.

Pravý prostor – 5. 10. 2017

Tak dlouho jsem se nenasmál, jako když jsem se na iDNES.cz dočetl, že nějaký rozzuřený občan zaútočil v Radkovicích u Hrotovic na Třebíčsku na komunistické auto, které tam přijelo agitovat za KSČM.

De facto se vlastně nic nestalo, osmapadesátiletý muž si to minulý týden poněkud razantněji vyřídil s autem KSČM, které přijelo do jeho vsi agitovat za rudé. Dvakrát do něj píchl vidlemi, jednou trefil sklo od okna Škody Octavie, které nerozbil, a podruhé zasáhl amplion na střeše. Policie to šetří jako přestupek a upřímně řečeno, nic víc to nebylo. Kdyby dotyčný zaútočil na člověka, tak by to bylo jiné, ale takhle to nestojí za řeč. Nikomu se nic nestalo a na webových diskusích má onen pán sympatie velké části diskutujících. Dokonce tam padl návrh, že kdyby dostal pokutu, tak mu na ní dotyčný přispěje. Inu, proč ne, uspořádáme sbírku. Předvolební boj holt mívá svá kouzla.

Já nejsem příznivec násilí, ale v tomto případě si komunisté nezaslouží žádný soucit. Jeden z rudých bossů, který seděl v onom autě, k tomu řekl, že si myslel, že doba, kdy lidé chtěli věšet komunisty, je podle něj už pryč. No, oni soudruzi z KSČM používají dvojí metr, pokud někdo napadne je, tak se okamžitě dovolávají demokracie a práva na svobodu projevu. Pokud se něco takového stane jiným politikům, tak je podle nich třeba chápat rozzlobení lidí. To já ovšem spíše chápu, že někdo je naštvaný na komunisty. Ti za čtyřicet let své vlády napáchali v naší zemi těžké zločiny, zavinili smrt minimálně deseti tisíců lidí, ukradli svým spoluobčanům majetky za miliardy korun, násilím vystěhovali stovky sedláků s rodinami z jejich gruntů atd. A je možné, že onen útočník s vidlemi byl potomek nějakého zemědělce, kterému soudruzi rozkulačili statek.

Oblíbenou taktikou komunistů rovněž je, že vstupují do jiných politických stran a hnutí, které se snaží rozeštvávat zevnitř a sami rozbíjejí shromáždění svých oponentů. Proto je moc dobře, když veřejnost dává rudým najevo, že KSČM je v podstatě zločineckou organizací, protože mnozí její členové se k její temné minulosti stále hlásí, jako například soudružka Marta Semelová. A tak se někdy holt stává, že v některých slušných lidech, jak se říká, bouchnou saze, a pak to řeší i vidlemi.

. 

K tomuto článku mám jednu zásadní výhradu. Autor se domnívá, že komunisté se rozptýlili do mnoha různých politických stran s cílem je zevnitř rozvrátit. To je sice také jedna z možností, ale skutečná pravda je mnohem krutější.

Komunista je člověk, který za všech okolností hledá cestu, jak bezpracně zbohatnout z poctivé práce druhých, protože sám pracovat nikdy neuměl a ani nechtěl. Po válce se komunisté poprvé zmocnili soukromých majetků pomocí znárodnění. Podniky, které takto získali, byly zavedené a prosperující, ale oni je přesto dokázali často přivést zu grund, což bylo důkazem jejich naprosté neschopnosti.

A podruhé se jim to podařilo, když jim je soudruh Klaus přihrál v podvodné kupónové privatizaci. Je naivní se domnívat, že je takto získali ti, co neměli s komunisty nic společného. Jsou to totiž stále jedni a titíž lidé, jdoucí si za svým tvrdě, bezohledně a často i přes mrtvoly. Protože pro ně není vůbec rozhodující nějaké politické přesvědčení, ale jen a jen jejich vlastní prospěch. Jsou to chameleóni, kteří se hravě přizpůsobí jakýmkoli společenským poměrům, a vždy si najdou způsob, jak se dostat mezi ty nejbohatší. Dostanou se k obrovským majetkům porušováním zákonů, korupcí, zločinem, a někdy dokonce i vraždou. Oni se totiž kromě práce neštítí ničeho.

Jsou rozlezlí úplně všude jako švábi či rusové, a zbavit se jich bude velmi obtížné. Zatím stále marně hledáme talentovaného vědce, který objeví zázračný prostředek, jenž tento obtížný hmyz dokáže bezpečně zlikvidovat. Ten se pak stane jasným kandidátem na Nobelovu cenu.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Pavel Havlíček, šéfredaktor ČW