Přestože jsem za sebou měla již několik skype hovorů, tudíž jsem měla být čím dál víc sebejistější, bylo tomu právě naopak. Před každým dalším jsem se třásla nervozitou a v duchu jsem si připravovala odpovědi k otázkám, které by mé potenciální host families mohly napadnout. Snažila jsem se vždy vypadat dobře, ale nenuceně, a za každé situace se usmívat.

Možná zním jako blázen, který vše strašně řeší, ale tohle pro mě bylo opravdu důležité. Chtěla jsem, aby to vyšlo. Byla jsem v kontaktu se dvěma rodinami, pro které jsem očividně byla dost dobrá na to, aby mě najaly jako svou au pair. Považovala jsem to za zázrak. Jediné, co chybělo k vyplnění mého snu, byl email od jedné z nich. Email, který by říkal, že si vybrali právě mě.

Každý, kdo mě zná trochu lépe, ví, že když se do něčeho pustím s vervou, jen tak mě to nepustí. Když něco opravdu chci, nikdy se nevzdám a dělám vše proto, abych toho dosáhla. Sama ale uznávám, že občas tohle nadšení může hraničit s šílenstvím. Tak tomu bylo i v "kauze au pair". Ve škole jsem pod lavicí kontrolovala na mobilu emailovou schránku, zda mi tam nepřibyl onen osudný verdikt. To bylo také prvním, co jsem udělala, když jsem se vrátila ze školy a zapnula počítač i když jsem ho večer před spaním vypínala. Sledovala jsem email při jídle, dokonce i v pauze mezi učením maturitních otázek. Moje netrpělivost nebrala konce.

S oběma rodinami jsem byla v kontaktu už nějaký ten pátek, a červen, nástupní měsíc, už se blížil. Z obou stran jsem slyšela jen samé "už se rozhodujeme jen mezi vámi dvěma" a "do příštího týdne ti určitě dáme vědět". Chtěla jsem mít už konečně jasno. Až po pár bezesných nocích plných obav, že mě obě rodiny zamítnou, se to konečně stalo. Ve schránce na mě čekal email, po kterém jsem tak dlouho toužila..

"We would like to ask you to be our au pair"

Jakmile mi přišel tak dlouho očekávaný rozsudek, byla jsem radostí bez sebe. Větu tohoto typu jistě slyší ráda každá budoucí au pair. Byl v tom pouze jeden malý háček.

Byla jsem v kontaktu se dvěma velmi sympatickými rodinami. Když si mě jedna z nich vybrala, byla jsem šťastná. Stále tu ale ještě byla možnost, že i ta druhá se nakonec rozhodne pro mě. Mohla jsem říct ano na první nabídku nebo si ještě počkat pár dní. Tentokrát jsem to byla já, kdo se musel rozhodnout. Většinou mám problém vybrat si i příchuť zmrzliny. Teď jsem si musela vybrat, jak budu příštích deset měsíců žít. A musím uznat, že to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Měla jsem dvě možnosti a jen jeden pokus.

Rodina první se skládala z rodičů pracujících u policie, kteří žili na severu Anglie a vychovávali skoro roční dceru. Byli téměř dokonalí. Oba velmi sympatičtí a veselí, jen jediným nepatrným problémem pro mě bylo, že bydleli na venkově. Pocházím z malé vesnice, takže jsem na vlastní kůži zažila, jaká tam může být někdy nuda. Proto jsem toužila pracovat ve městě a vyzkoušet si zase trochu jiný způsob života. Druhá rodina v jednom takovém bydlela. Mladí rodiče měli tříletého syna a roční holčičku. O zábavu by nebylo nouze, ale zvládnout dvě děti zároveň a navíc otce, který si nebyl jistý, zda chce nějakou au pair ve vlastním domě, by byl oříšek.

Když jsem zájem rodiny číslo jedna oznámila svým rodičům, moc nadšení nebyli. Doporučovali počkat si na druhý verdikt, protože moc dobře věděli, že ve městě bych se cítila mnohem lépe. Kdybych to ale udělala, mohla bych přijít o rodinu první, která nemohla čekat moc dlouho. Musela jsem se rozhodnout rychle. Počkat nebo vzít aktuální nabídku? Vesnice nebo město? Sever či jih?