Nejtěžší ze všeho je vždy loučení. Nejen s lidmi, které mám ráda, ale i s tím vším, co jsem tak důvěrně znala. Samozřejmě jsem věděla, že jdu za svým snem. Opustit ale tu pohodlnost a vydat se do neznáma nebylo vůbec lehké.

Asi si dokážete představit, jak se mi tu poslední noc ve vlastní posteli spalo. Optimistické myšlenky v podobě těch nejlepších děsíti měsíců mého života se střídaly s představami, ve kterých jsempo večerech vysedávala sama doma s řvoucím dítětem. Po katastrofálních vizích následovaly útěchy, že je to přece jen práce a čas určitě uteče jako voda, a předvědčování sama sebe, že to zvládnu. V hlavě se mi honily nevyřčené otázky, na které mohl odpovědět jen čas.

 

S červenýma očima a pusou oteklou od zívání jsem si ráno dobalila poslední maličkosti a rozloučila se se školou povinnými sourozenci. Nemám ráda ty dojemné chvilky, kdy nikdo neví, co říct a jak se zachovat. Vždyť kdo může vědět, jaká jsou nejlepší poslední slova před tím, než opustíte lidi, se kterými jste strávili celý život. Jistě, není to napořád. Ale přece jen jsem taky nešla jen na nákup, ze kterého bych se vrátila během pár hodin. Moje sestra byla mou nejlepší kamarádkou a mladší brácha takovej ten otrava, bez kterýho je život nuda. Měla jsem možnost už dřív říct poslední sbohem prarodičům, tetám, strýcům, bratrancům a sestřenicím, ale teprve teď na mě dolehla vážnost chvíle. Až při posledním obětí jsem si uvědomila, jak moc mi budou chybět.

 

Byl to pátek, sedmý den v červnu. Slunce svítilo, jako by mi chtělo svými paprsky popřát šťastnou cestu a rozloučit se před mým odjezdem do země deště. Já jsem si ho ale nemohla pořádně užít. Nervozita se ze mě přenesla i na rodiče, kteří si vzali volno v práci, aby mě mohli slavnostně odvézt na pražské letiště a ujistit se, že alespoň nasednu do toho správného letadla. Víc už pro mě udělat nemohli.

 

Všude byl zmatek a čas neúprosně utíkal. Jak už to tak bývá, v tom největším stresu a spěchu přichází ty nejhorší problémy. Stejně jako když jsem pár minut před odjezdem z domu zjistila, že jsem si nešťastnou náhodou (nebo to bylo pouze mou nepozorností?) na internetu odbavila pouze jedno zavazadlo, zatímco v chodbě na mě už čekaly dva kufry. Nastalo děsivé zmatkování, kdy jsem se rychle musela rozhodnout, zda si přikoupím další zavazadlo nebo oželím téměř polovinu svých věcí, které bych si pak musela dokoupit na místě. Nutno podotknout, že jsem vše potřebné, jako letenku, pojištění a další poplatky, financovala sama, protože to byl přece jen můj výmysl a rodiče jsem jím zatěžovat nechtěla. Tím pádem ale moje peněženka obsahovala v dané chvíli přibližně pět korun českých a tudíž jsem musela rodiče požádat o zapůjčení nemalé částky, kterou si jistá britská letecká společnost nárokovala za dokoupení dalšího zavazadla, s příslibem brzkého navrácení z peněz nastřádaných z prvních výplat. Každopádně pohroma byla zažehnána a naše posádka čítající mou třesoucí se maličkost, rodiče, nejmladšího bratra, jedno dvacetikilové a druhé patnáctikilové zavazadlo mohla nasednout do auta a alespoň na chvíli si oddechnout při dvouhodinové cestě do našeho hlavního města.

 

Po příjezdu na místo mě čekala další řada dojemného loučení. Tentokrát to bylo snad ze všeho nejtěžší. Musela jsem říct sbohem lidem, kteří mi dali život a následně mě vychovali. Jen ztěží jsem zadržovala slzy, které se mi draly do očí. Vyslechla jsem poslední rady, slíbila, že ihned po přistání se ozvu a naposledy jsem zamávala našemu benjamínkovi. Po vstupu za pasovou kontrolu jsem osiřela. Odteď už bylo vše jen na mě. Moje pocity byly smíšené. Najednou jsem se cítila dospěle. Byla jsem samostatná a na cestě za svým snem. Na druhou stranu ve mě ale stále dřímalo to malé dítě. Kolem mě běhali lidé, svět se točil a já jsem tam stála sama, jako holčička, která ztratila tatínka a maminku... přesto ochotná najít sama sebe.

 

 

                                                

 

Všechny kontroly  i let proběhly bez větších problémů. Nebýt toho, že jsem si v tom zmatku narvala příruční zavazadlo hned po vstupu do letadla do prostoru nad sebe a pak nebyla schopná požádat paní na vedlejší sedačce, jestli by mě k němu nepustila, jelikož jsem si nebyla jistá, zda je z Česka, a jak se to řekne anglicky mě v ten moment nenapadlo, nemusela bych pak při startu a přistávání polykat o sto šest, protože tři balíčky žvýkaček (užitečný dárek od kmotřenky) jsem měla právě v tom zavazadle. Dalším rušivým faktem byl děsivý severský přízvuk mých spolucestujících, který mě nutil modlit se, abych po příjezdu do rodiny někomu aspoň trochu rozuměla. Nicméně svoji teprve třetí cestu letadlem v životě jsem si užila. Od dívání se z okna mě sice bolelo za krkem, ale ani to mě neodradilo od pozorování zeměkoule pod námi a tipování, kde se v danou chvíli asi nacházíme.

 

Čím blíže jsme byli cílové destinaci, tím více stoupala má nervozita. V duchu jsem si chystala odpovědi na otázky, které mohly po cestě mého host dad napadnout, a záoroveň přemýšlela, na co se ho můžu zeptat já, pokud by konverzace vázla. Bylo to tu. Město Manchester mě přivítalo netypickým slunečným počasím. Popadla jsem všechna zavazadla (vážila skoro víc než já, což musel být opravdu vtipný pohled), prošla pasovou kontrolou a naposledy se zhluboka nadechla.