Ještě než přistoupím k popisu mojí první cesty metrem, musím se přiznat, že včera jsem paničce počůrala nohu   On totiž kolem nás šel ten již známý pejsek a já měla takovou radost, že jsem si cvrnkla do textilu. Akorát to mělo ten háček, že jsem seděla paničce na noze (to dělám, když chci pozorovat dění z bezepčí), a tak panička zacítila, jak se jí po noze rozlévá takové zvláštní teplo (holt nemá nosit dírkované boty, že). Celá noc i dnešní den proběhly v obvyklém duchu, tedy venčení, hraní, zvykání na novoty, zvuky, taky dlouhý spánek. A pak mě panička vytáhla na dlouhou procházku, na které jsme náááhodou potkali páníčka!!! Nejdřív jsem ho skoro nepoznala, protože v tom množství lidí je to fakt záhul, ale jen co na mě promluvil, málem jsem se uvrtěla, neomylně to byl on, takhle na cizí nevrtííím  Jinak ty procházky stále procvičují nejen mě, ale i páníčky, a to hlavně v trpělivosti. Jsem schopná ujít pár dost solidních metrů, ale pak se buď začnu škrábat za krkem, protože ty pitomé obojky jsou fakt pro zlost, nebo si prostě sednu a rozmýšlím se, zda vůbec půjdu dál, takže páníček/panička musí na bobek a lákat (tolik dřepů za  chůze páníčci ještě nikdy neudělali). Část procházek taky jenom stojím a koukám na lidi (nejvíc mě do země přikovají hlavně děti, ty mi nedělají úplně dobře na nervy), nechám se obdivovat, seznamuji se s pejsky a pak mi trvá, než se odtrhnu a zase pokračuji dál. A taky těch vůní, tvarů, pohybů, zvuků! Páníčci to většinou chápou a nechají mě všechno prozkoumat v dobré víře, že se toho jednou nabažím a budu plynule chodit celou trasu bez (jejich) dřepů. Ale ve 4 hodiny ráno i jejich trpělivost občas dojde svých hranic a jsem poponesena na místo určení. No a abych se vrátila k tomu metru - došla jsem vzorně až na nástupiště, odkud jsem byla už nesena, protože jinak bych asi musela mít lístek (a vysvětlujte revizorům, že jsem mimino). Usadili jsme se na sedačce, lidi ukončili výstup a nástup, dveře se zavřely a jelo se! Byla jsem mooooooc hodná, vůbec nic mi nepřišlo divné, ani lidi, ani jízda. Měla jsem tam oba páníčky, kteří byli v pohodě, nebo to aspoň dobře předstírali. Takže jsme slavně ujeli dvě stanice, vyzvedli paniččinu ségru u autobusu a zase jeli se vší parádou zpět - takže celkem celé 4 stanice  Páníčci na mě byli moc pyšní, a tak mě za odměnu vzali domů jinou cestou, mohla jsem tedy zase čmuchat a chytat lístečky (nová oblíbená zábava) jinde, než už to znám. Čím blíž jsme byli domovu, tím víc jsem se hnala, až jsem začala tahat, což se mi tedy v této rodině netoleruje, jak jsem zjistila. Podle mých propočtů bych asi byla doma dřív, kdybych šla plynulou chůzí, a ne že začnu tahat jak blázen a následuje výchovná zastávka, ALE nemůžu si pomoct, tady jde rozum stranou a nastupuje pud (miska, pelech)  Zítra mě zase čeká cesta metrem, páníčci na tomto nápadu asi ulpěli a jen tak se ho nevzdají, takže MHD, vítej do mého života