Od mého očkování uteklo pár dní a klidový režim dodržuji téměř vzorně, což se týká hlavně dopoledne, kdy vydržím chrnět do alelujá. Odpoledne je to malinko horší, poněvadž se mnou šijou všichni čerti a navíc páníčci taky nejsou zrovna lenochodi a berou mě skoro všude s sebou (ale přece jen dlouhé výlety teď nepořádáme).  Hned ten čtvrtek po očkování mě panička vzala s sebou k paní kadeřnici (teď vůbec nevím, k čemu takové povolání slouží, protože panička odešla s úplně stejnou hlavou, s jakou přišla, návštěva spočívala jenom v pozorování a mazlení mé osůbky). Paní kadeřnice Petra je totiž velká milovnice nás pejsků, a navíc nám i rozumí (a pro australáčky má slabost, takže jsem se u ní tetelila). Předem musím říci, že to nebyl fyzicky náročný výlet, protože šlo hlavně o cestu metrem, a tam jsem většinou spala (o odšpuntovávání hasicího přístroje raději nemluvme, naštěstí se mi to nepovedlo). Poprvé v životě mi panička dobrovolně koupila lístek, protože prohlásila, že mě v té tašce nepovleče a nebude se s nikým dohadovat. A dobře udělala, potkali jsme hned na druhé zastávce pana revizora (ani si nevšiml, že nemám náhubek, což by takový trhač mít asi měl). Na Pražského povstání jsme přesedly na autobus (sama jsem do něj nechtěla nastoupit, protože byl strašně daleko od chodníku, takže panička mě musela přenést, přičemž se jí vzedmula sukně a spadla taška z ramene, což se jí později stalo ještě asi třikrát, když mě znovu nesla do autobusu a taky u eskalátorů. Aspoň už ví, že přístě si na výlet se mnou má vzít pořádné gatě a na záda krosnu). Mimochodem jsem objevila nový sport - běh do schodů, a to jak těch stojích, tak jezdících. Jakmile mě panička postavila na eskalátor, dala jsem se do pohybu (kupodivu), a dokonce jsem byla tak rychlá, že jem z eskalátoru i vystoupila (a až pak jsem si vzpomněla, že tam na konci jsou ty zuby, ufff). Takže páníčci mají radost, že dělám pokroky, ale ještě mě šetří kvůli nožičkám. U paní kadeřnice jsem byla moc moc hodná, ukázala jsem, co všechno mě páníčci naučili a usilovně jsem předváděla KUK (ale až teď to dělám s povelem). Shodou šťastných náhod se v kadeřnictví nacházela i paniččina teta Hanka, a tak jsem KUK ukázala i jí a při té příležitosti ji rafla pod sukni (a nazávěr jí utrhla řetízek z krku). No ale to nic nemění na výše zmíněné větě, že jsem byla moc moc hodná, ne?  Cestou na autobus směrem domů jsem se seznámila s tety fenkou Beky (jack russelka), která se na mě moc netvářila, ale ani mě nesežrala. Autobus přijel, panička mě zase s určitými obtížemi zvedla, přitom totálně zmačkala lístek na autobus, který měla připravený v ruce a zatímco ho za jízdy žehlila a strkala do štípačky, snažil se mě jeden pán stejně usilovně pohladit, aniž bych mu  to já jakkoli usnadnila  (a zaujímal při tom polohu téměř vleže přes sedačky, velice nepohodlné jak pro něj, tak pro paničku, která si mu málem sedla na hlavu a zároveň jej pohotově odstrčila - a už je to tady - už mě brání vlastním tělem proti nenechavcům). Někteří spolucestující se bavili tím, že tipovali moje plemeno (netrefil se ani jeden, zato border kolie má další čárku, akorát jsem teda divná borderka bez ocasu, "takže to bude asi něco jinýho", ale nikdo se nezeptal, takže panička zbytečně neplýtvala slovy ). V metru jsme se pořád přesouvali od jedněch dveří ke druhým, protože každou druhou zastávku se vystupovalo vpravo ve směru jízdy. Pečlivě jsem si paničku hlídala, a to i když jsem se rozvalila v půlce vagónu, pořád jsem na ni aspoň jedním okem koukala, jestli je všechno oukej. Později jsem se musela prostorově více uskrovnit, aby se k nám do vagónu vešli i jiní cestující. Všimla jsem si, že kam mé oko dohlédne, spočívají na mně samé usměvavé tváře, a to napříč celým vagónem. A jakmile někdo nastoupil a zahlédl mě, naskočil mu tentýž úsměv, jakoby mu někdo zmáčkl nějaký čudlík dobré nálady (je to skvělý pocit, oplývat kouzelnými schopnostmi a ovlivnit celý jeden vagón metra). Pár zastávek před tou naší domovskou jsem se konečně uložila ke spánku, protože mě koukání po lidech už unavilo a panička taky nevypadala, že by mě chtěla opustit. Ideální místo na spaní jsem našla na nohách jedné dámy, která to velmi ocenila, protože je jí prý zima, a tak poprosila paničku, ať mě na těch nohách nechá  Tak co, když můžu, pomůžu, no problemo