V pátek mě páníčci nechali dlouho doma, protože měli jednak práci a jednak nějaké obíhačky. Opouštěla mě panička a opravdu se snažila odstranit všechno zajímavé z  mého dosahu. Dokonce zalepila skříně izolepou (ale pak zjistila, že si tam zapomněla svetr  ). Páníček se odpoledne vrátil domů a první, co ho přivítalo za dveřmi, byl adaptér pečlivě odkousaný od šňůry (jednalo se o adaptér k malému luxíku, který slouží (sloužil)  zejména k odstraňování mých bordýlků). Navíc ta vidlice, co se strká do zásuvky, je ohnutá. Vypadá to, že reklamace bude v tomto případě zhola nemožná.

K večeru jsme měli jet s páníčkem do Neratovic, kde na nás už čekala panička a společně jsme se měli zúčastnit badmintonového turnaje, který pořádali páníčkovic přátelé na zahradě. Už cesta s páníčkem byla (opět) dobrodrůžo. Řidič autobusu odmítal připustit, že by měl jet jakýkoli pes zadarmo, ať je to štěně a ať je v tašce a s náhubekm, nebo ne. A já jsem byla opravdu narvaná v tašce a na nose nasazený náhubek!!! Jenže páníček se nedal a když ho řidič vydírnul, že klidně zavolá na dispečink, páníček mu odvětil, ať tam teda klidně zavolá. No a dispečeři dali za pravdu mému statečnému páníčkovi  Tak to vypadá, když řidič neumí přepravní řád... hlavně že na něm trvá, že?

Na zahradě, kde se odehrával badmintonový turnaj, se mi moc líbilo. Po počátečním rozkoukávání jsem se velmi uvolnila a páníčci se mnou měli co dělat, zvlášť když jsem byla ponoukána některými přítomnými účastníky turnaje k divokým hrám (v tomto i jiném podobném případě páníčci vždy vydávají upozornění, že za potrhané oblečení a ukousnuté nosy neručí, protože to, že mě někdo provokuje a pak se diví, je jen jeho rozhodnutí). Zajímavé je, že toho, kdo si se mnou hraje klidně, veškeré škody na majetku i na těle míjejí   Samotný turnaj mě zezačátku velmi štval. Zaprvé se se mnou očividně nepočítalo jako s hráčem, za druhé páníčci si šli klidně hrát a nechali mě samotnou (přiznávám, jsem závislák, byli metr ode mě a já  kvílela a snažila se k nim probojovat). Nakonec to dopadlo moc dobře a k potěšení hráčů jsem tu větší část hry ležela naprosto klidně u hřiště (pardon, nohy jsem měla za čárou) a žvýkala si kostičku. Což pokládám za velký štěněcí úspěch, považte - kolem mě skákali i padali s křikem lidé, lítal míček, za plotem štěkali psi a já byla úúúplně hodná. Příjemným zpestřením pro mě bylo zjištění, že bílé hranice provizorního hřiště jsou pečlivě vyznačeny vysypanou moukou. Naopak nepříjemným zjištěním pro hráče bylo to, že později na několika místech mouka záhadně zmizela a hřiště ztrácelo kontury. Vysvětlení bylo nalezeno na mém čenichu, stručně řečeno, stal se ze mě moučný vysavač

Večer u ohýnku už jsem moc spokojená nebyla, chtělo se mi domů, do pelíšku, spinkat... jako přetažené děcko, no. Páníčci si ještě nějakou chvíli poseděli a pak jsme jeli domů. Tam jsem opět padla a vzbudila se až ráno v  devět, oči obalené zářivě zelenými ospalky. Nechtělo se mi ani ven, ale přece jen mě donutili se vyčůrat a pak jsem se s velkou námahou vyškrábala na gauč a spala dál, dokonce jsem odmítla i snídani  Holt flámování zatím není nic pro mě. V podstatě celou sobotu jsem prospala.

V neděli, tedy včera, jsme opět cestovali, tentokrát na očkování a následně do restaurace na pokec (já toho moc nenamluvila, a když už, bylo to "nudííím se, pojďte si hrát", případně jsem dvakrát šíleným ječákem štěkla na kamaráda Toma ).  Cestou na veterinu jsem se zdržela chvilinku za paničkou a už se na mě vrhli nějací hladiči, kterých jsem se docela lekla, poněvadž jsem je nečekala - a rovnou na hlavu, jééé, pocem!! Tak je panička poprosila, aby se na mě nevrhali, bez dovolení, ještě zezadu, proboha... pořád ta samá písnička. Ale je fakt, že frekvence mazlících útoků na mě se velmi snížila s mým růstem a páníčkovic výrazem  

Na veterině byli dva hodní páni doktoři, kteří mě dokonce hladili (občas mi přijde, že kdejaký veterinář nemá zvířata vlastně moc rád, takže kontakt se svými pacienty minimalizuje, ale tihle byli moc prima). Byla jsem shledána za pejska, protože v očkovacím průkazu někdo vyplnil sice pohlaví fena, ale takový ten piktogram označující pohlaví zkomolil na pohlaví mužské, tak tam ze mě měli trošku srandu  Očíčka mám prý bez zánětu (kdyby je viděli každé druhé ráno, jak je mám krásně zelená a oslizlá ), levé ouško zdravé, pravé trošku umouněné (to mám z toho potápění), takže jsem rovnou vyfásla kapičky a pan doktor mi slech i na ukázku vyčistil. Byla jsem tak dřevěná trémou, že jsem se po dobu vyšetření ani nehla, ukázala všechny zuby bez řečí a při očkování ani nemrkla (a to byl tetanus, přímo do svalu, konkrétně do hýždí, jak moji prdelku označil pan doktor). Na závěr návštěvy veteriny, kdy už jsem já osobně mizela za rohem, si páníčci ještě s pány doktory zavtipkovali, jak si mě každý plete s berňákem, že to je klasika, a podobně. Doktoři je uklidnili, že tohle plemeno pozná opravdu málokdo. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme v autobuse koukli na účet z veteriny a tam stálo: Beauty Chilly Helfra, australská kelpie  

V restauraci jsem byla docela hodná, se všemi jsem se přivítala a místy jsem i usnula. Páníčci mě raději venčili ve zvýšené míře, protože toto byla právě ta restaurace, kde sem před pár týdny vypustila pěknou loužičku. Dobře to dopadlo a po večeři jsme se šli ještě proběhnout do parku, což se mi strašně líbilo. Vzala jsem svou roli ovčáckého psa velmi vážně, takže jsem partičku páníčkovic kamarádů celkem poctivě pásla (no, moc rádi nebyli, vzhledem k tomu, že k tomu používám zuby).

Pak už  jsme jeli domů. Život je plný paradoxů - už jezdím bez tašky, pěšky a s náhubkem a zrovna tenhle řidič se nade mnou rozněžnil a dal mi slevu. To jsou věci. A jiným řidičům abyste četli jejich vlastní vyhlášky  

Zatím paaaac!