Tak koukám, že jsem pěkně dlouho nepsala! On nebyl moc čas, protože páníčci mají zkouškové, takže mi nemůžou pomáhat se psaním a já si na gramatiku ještě moc netroufám. Nicméně alespoň malé shrnutí určitě neuškodí. Bohužel jsem toho spoustu zapomněla, ono se totiž každý den děje něco, jsou to menší  i větší střípky a po týdnu už si toho pamatuju tak půlku. Strávila jsem celý týden sama s paničkou, páníček měl pracovní povinnosti a na týden nám odjel. Už jeho samotný odjezd mě velmi rozesmutnil, byly jsme ho s paničkou vyprovodit a já se pak neskutečně loudala domů, pokoušela jsem se paničku přemluvit, abychom se pro něj vrátily, ale ona mě krutě táhla domů. Tak jsem se alespoň celý ten týden utěšovala krádežemi páníčkových bačkor a spinkáním u jeho strany postele (ale teď, když jsou oba moji lidé doma, poctivě to střídám a několikrát za noc se stěhuju od jednoho k druhému).

S paničkou jsme se krásně za ten týden sžily, moc nám to spolu klapalo. Musela jsem se naučit trošku dýl vydržet bez čůrání, protože panička se musela hodně učit, ale určitě mi to prospělo, močák mi narostl na velikost L, abych tak řekla. Taky jsem se stala velmi mazlivou feňulí, začala jsem se škrábat na klín (ve dvou měsících, když jsem byla do ruky, jsem se chovat nechtěla, ale teď páníčky spolehlivě zavalím, a to je teprve ono). Taky se cpu co nejvíc do blízkosti páníčků, strkám jim hračky do všech končetin a nejlépe do obličeje (když je můžu kousat já, proč by nemohli oni??).

Už umím lépe jít u nohy, to znamená, dokud tuším piškot na dosah  Ale ne, vážně - už i trošku kašlu na pejsky, když jdou kolem nás a radši se soustředím na paničku (a jak mě pak chválí!!). To je taková naše nová věc - tedy spíš páníčků, než moje - prý si nemůžu hrát se všemi pejsky, co potkám (nechápu proč), takže se mě snaží nasměrovat jinam, volají mě od nich, když nepřijdu, tak toho pak velmi lituji, no a tak dále. Ale už to docela jde, oni už mě ti pejsi zase tak nezajímají jako dřív (zato holubi se mi líbí víc a víc - začala jsem je lovit, rozběhla jsem se za nimi jak vítr na louce u metra a až paničky hlas mě vytrhl z tranzu a já se vrátila, což bylo pro mě i pro paničku v podstatě překvapení). Jediná potíž s těmi pejsky je v tom, že na mě kolikrát skočí hafan puštěný na volno a chce si hrát (neříkám, že já nechci, ale když mě panička zrovna něco učí, mám pak velké dilema, co mám dělat dřív), což je jeho páníčkům taktéž volné. Takže minule mě panička vedla, já se snažila jít  s ní, a na zádech mi jel jack russel teriér. No a to se stává pořád, zkrátka je to škola pro mě i pro páníčky  Jen nevím, proč zrovna já bych se teda měla učit nějaké ZPĚT, když letím za pejskem, když to většina pejsků kolem nás taky nedělá?? No ale když to říkají páníčci...

Pořád plivu zuby, takže můj dech čpí krví a neustále něco ožvýkávám. Špičáky pořád drží na svém místě, netuším, proč mi jimi páníčci neustále zkouší viklat a pak si vždycky povzdechnou a řeknou "drží..."

Dostala jsem svůj psí lístek (a potom páníček zjistil, že jízdné pro psa zlevnili na polovinu, takže bych musela jet 30x za měsíc, aby se ta lítačka vyplatila, což nevím jestli zvládnu ). Ale cesty MHD jsou už úplně v pohodě, mám nový náhubek a cestou se snažím být hodná (a vylézt páníčkům na klín).

Jo a taky jsem se seznámila s malinkatou holčičkou, sedla jsem si před ní a ona byla vestoje stejně vysoká jako já, to bylo zajímavý! Panička dávala pozor, abych po ní nemáchala packama a maminka holčičku zase hlídala, aby mě nepíchla do oka a my jsme si krásně rozuměly a já jí jenom olízla ručičky (okusovat botičky jsem nesměla). Jedna paní ve výtahu mi zase řekla, jak krásně paničce rozumím (no jo, my si rozumíme moc pěkně, navíc čeština je velice psí jazyk) a na druhou paní, která mě zrovna chválila, jak paničku poslouchám, jsem v tom samém výtahu vyskočila.

Jsem už tak veliká, že v jezírku v parku všude stačím a chodím si tam, jako by mi to tam patřilo  Dle jednoho pána vypadám jako hroch v rodné bažině, což odpovídá, kouká mi jenom hrb a hlava   A taky do postele, kam oficiálně nesmím, v podstatě lezu celá, až na zadní nohy - došáhnu skoro do půlky postele, když se pořádně natáhnu a oblažuji páníčky svým neutuchajícím zájmem a mazlením. Ale spát tam pořád nesmím, to už mi asi nedovolej (ale když jsme spali teď o víkendu v Brandýse, tak jsem do postýlky zase jednou mohla, a jak jsem si toho vážila!).

Když páníček po týdnu přijel, málem mi upadla prdelka, jak jsem s ní házela, strašně se mi stýskalo. Celou cestu domů jsem si sbírala klacíčky a šišky a radostně si s nimi pohazovala, což teď dělám pořád, akorát můj styl nošení klacíčku je dost riskantní, protože jej nosím za konec a vypadám, jako bych se chystala skákat o tyči.

To je takové rychle shrnutí, určitě se toho stalo víc, ale ta paměť - holt mám plnou hlavu všeho, co se ještě musím naučit.

Zatím paaac