Ještě jsem si vzpomněla, že jsme s paničkou nehorázně zabloudily, když nás tady páníček ten minulý týden zanechal  To je taky nápad, svěřit mě do péče někomu, kdo zabloudí již sto metrů od domova... ale nevadí, hlavně že jsme se našly. Ale předtím jsme se pěkně prošly, to mohlo být pěkných pár kilometrů   Panička se chtěla porozhlédnout, jak to vypadá na druhou stranu od míst, kde už to známe. A jak už to má ve zvyku, volí náhodné cesty, které jí padnou do oka, kde to něčím zavoní, kde ji zaujme nějaký detail a podobně. Takže jsme například našly malinké gymnázium Thomase Manna, které se před námi vylouplo, potom krásnou chatovou a zahrádkovou oblast, kterou bychom v blízkosti sídlišt nečekaly a hlavně jsme se vydaly nekonečnou ulicí (že je nekonečná, jsme zjistily až po hodině cesty, kdy nebyla k nalezení žádná odbočka). Ještě k tomu ta ulice byla ve výstavbě, takže jsme musely každých deset metrů přecházet na druhou stranu po takovém plátně, abychom nepošlapaly asfalt (to bylo žůžo, z těchto netypických povrchů mívám pravidelně amoky, takže panička byla každých deset metrů opravdu nadšená  ) . Ale jinak to bylo bezva, krásné domečky, ticho, klid, taková oáza ve městě.

Šly jsme a šly, občas se nám podařilo zaplout někam mezi stromy a mezi krásné zahrádky, až jsme došly k dálnici a za tou dálnicí byla Bulovka, což nás velmi překvapilo. A také trochu znejistilo, neboť to je od našeho domova pěkný kousek cesty. Nu, další paniččin zvyk je nevracet se pokud možno stejnou cestou. A tak jsme tou ulicí konečně zahnuly a ocitly se mezi činžáky a auty, skoro jako bychom prošly nějakou branou do jiného města či dokonce světa. Ale odhodlaně jsme se vydaly vzhůru ulicí, po spoustě schodů a hle, odbočka do lesíka, tím by se dalo projít až k nám (jsme si myslely). No místo cesty domů tam na nás čekal cizí pejsek bez páníčka. Chtěl si hrát, ale strašně drsně, svalil mě pod sebe a vrčel, no nic moc. Panička se ho snažila odehnat, tak na něj řvala a dokonce i holýma rukama jej ode mě odstrčila, ale on se nedal. Tak mu chtěla hodit klacek, ale nešlo to, neboť to byl kořen stromu (co stále rostl). Psův pán stále nikde (pak kolem nás běžel nějaký sportovní nadšenec, tak na něj panička volala, jestli je ten pes jeho a ať si ho chytí, což nezapůsobilo, protože ten běžec měl v uších sluchátka a bez změny výrazu nás minul  a psa taky, takže majitel to zřejmě nebyl). Takže nakonec jsme se otočily a šly od psiska pryč. Cestička lesem nevedla, takže co myslíte? Vrátily jsme se na úpatí té dlooooouhé ulice a šly domů úúúplně stejnou  cestou, akorát o poznání zaprášenější a utahanější