Tak tedy včerejší den se zapíše do mých malých soukromých dějin   Zažila jsem spoustu nových věcí. Dopoledne jsem se seznámila se super kámošem, je to Roňásek, neboli chodský pes, který si mě vzal pod křídlo a pěkně se o mě staral. Pojal svou roli až tak vážně, že se mě pokusil zasvětit do tajů lásky, ale to nám naši páníčci zatrhli včas (prý jsem na to ještě malá, nebo co). Také jsem poprvé blíže poznala nové zvířátko, tedy kočku (inu, městský pes se nezapře, no)... Boninka je bílé koťátko, které se ovšem zas tolik kámošit nechtělo, takže jsme na sebe hleděly hlavně zdálky (a občas jsme udělaly nějaký výpad, který ta druhá ocenila taktéž výpadem odpovídajícím příslušnému živočišnému druhu).

Pak se páníčci zcvokli, sebrali někde kánoi a rozhodli se, že všichni společně nacvičíme vodáckou taktiku. Pozitivní na tom byla ta voda, respektive bahno, to bylo žůžo!! Takže to byla taká rozcvička, kdy jsem šíleně lítala v rákosí, bahně, plašila kachny a cyklisty, aby pak přišlo vystřízlivění v podobě mého vsazení do lodi. Jako nebylo to tak úplně špatné, páníčci mě zásobovali piškůtkama, dokonce mi do lodě vzali i žužlací kost. Za chvilku jsme už vyjeli na širé Labe, já ve špičce lodi paničce u nohou, zády ke směru jízdy (abych viděla i na páníčka, který pilně kormidloval). Líbilo se mi taky chytat vodu packou a čumákem (ale byla jsem stále hlídána, abych nevypadla/nevyskočila z lodi). Když jsem si hezky zvykla, odvážila se panička i pádlovat, což jsem jí občas zkoušela rozmluvit (no nudila jsem se, tak se mi občas zachtělo se pomazlit). Chvílemi jsme zastavili  u břehu, abych zase pocítila zem pod tlapičkama a vykoupala se (z lodi mi nebylo umožněno skákat). Jednou jsem se pokusila nalézt sama od sebe do lodi, chytla jsem se předníma tlapičkama za loď, ALE zadní nohy mi zůstaly na břehu a loď se od toho břehu čím dál víc vzdalovala   Skončilo to mým placákem do vody a odplouvající lodí (naštěstí páníčci nejsou žádní amatéři a kánoi měli přivázanou). Tuto vodáckou epizodu jsme ukončili návratem na břeh a mým opětovným amokem v bahně (zase jsem se pokoušela lovit, tentokrát cyklistu, ale pobrala jsem trošku rozumu a poslechla jsem). Loď jsme vrátili a vydali se na oběd do hospůdky. Tam jsem padla a chrněla, a když jsem zase vstávala, rýsovala se v místě mého ležení slušná hromádka uschlého bláta a písku z Labe (chvála samočistícíí srsti  ). Pak mě čekala sprcha a cesta na veterinu, kde jsem dostala konečně pigáro proti vzteklině a ještě jedno proti tetanu (přeočkování). Byla jsem strašně  statečná, taky mi dal pan doktor za odměnu piškůtek (ale to nic nezměnilo na mých snahách rychle zmizet z ordinace). Mám přikázaný klid a žádné stresy, takže moje řádění bude na čas omezeno. Panička ještě doporučila panu veterináři, ať si mě přepíše z australské kelpie na ovčáka, což udělal, ale velmi se tomu divil (moje plemeno neměli ani uvedeno v počítači).

Přece jenom jsme klidový režim ještě odložili a vydali se ještě na jednu akci, a to na savování triček (to páníčci každoročně absolvují s partou přátel, kde si  vyrábějí trička na vodu, kam se chystají. Chystáme). A já poprvé v životě jela vlakem! není moc o čem psát, protože až na to skřípění je vlak fajn. Akorát do schůdků mi pomohla panička (přední část jsem tam vysoukala sama, ale prdítko ne a ne tam dostat). Savování bylo bezva, byla jsem děsně unavená, takže jsem to vcelku prospala, nebo si v klidu hrála s Ronem (ano, s tím samým, byli jsme u něj včera dvakrát, jeho pánů byla i ta  kánoe) a číhala na Bony (nebo ona na mě). S Ronem jsme si půjčovali mého psa Filipsa a kousek dřívka (k přímé konfrontaci kromě jednoho temného zavrčení nedošlo, zkrátka jsme si vždycky tu hračku přivlastnili, když se ten druhý vzdálil). Našla jsem si tam jedno velmi chutné místečko, kde paní domu předtím položila pečené maso. Od té chvíle jsem na tom místě vylízávala důlek (s velmi výmluvným výrazem a hlavně děsně nenápadně). Páníček mě ale vždycky nachytal a nakonec mi to místo přikryl kusem krabice a zatížil lopatou (ale lízala jsem to aspoň kolem). Všechny jsem pak překvapila svým slušným vychováním, které hraničí až se společenskou vytříbeností - pila jsem totiž přímo ze skleničky, kterou někdo zapomněl na židli  Jakápak miska, madam musí mít skleničku, že.

Pak už nás čekala jen cesta domů, v autobuse se pan řidič srdečně zasmál naší psí lítačce (prý: "to je nějakej trik, ne?"), ale mně už to bylo jedno, usnula jsem s hlavou opřenou o schod autobusu, zatímco páníček kupoval lístky. Stejně tak doma už se mnou nic nebylo a zalomila jsem to rovnou na chodbě (jako vždy, když jsem tuhá). To byl teda pořádně akční den, na takhle malého špunta! Paaaac