Tak 14.8. 2011 mi bylo půl roku. To je co? Rostu jako z vody (a je to i dost dobře možné, protože se koupu celkem ráda a krmné dávky mám prťavé, tak z čeho jiného... snad ještě z lásky??).

 K narozeninám jsem dostala laciný, leč bezva dárek - páníčci mě zbavili již několikaměsíční fóbie z gumového pískacího prasátka, které je asi 10 cm dlouhé (trapas, co). Nějak jsem mu nemohla přijít na chuť. Když ho páníčci vyndali z krabice, zdrahala jsem z místnosti a odmítala se k němu přiblížit. Moje chůze kolem něj vyžadovala opravdu velký oblouk, no zkrátka nic moc vztah mezi námi. Páníčci se na to už nemohli dívat, a tak jednoho dne vzali klikr a pár piškotů a začali mě tvarovat pěkně směrem k prasátku. Ač nerada, nechala jsem se strhnout a nad strachem zvítězily piškůtky a klikání (když mě to prostě hrozně baví!). Za pět minut jsem už na prasátko šlapala ostošest a pak ho házela páníčkovi. Než jsem se vzpamatovala, stala se z prasátka moje nejmilejší hračka (pes Filipes je stále oblíbený, ale rozpadl se na několik částí) a pořád ho páníčkům strkám, aby mi ho házeli (a taky jim chci ukázat, jak ráááda si s ním hraju, což je jejich zásluha).

I v půl roce věku mi zůstávají některé moje úchylky. Zejména je to kradení a nošení posmrkaných papírových kapesníčků (ale když není zbytí, nepohrdnu ani čistým, který jemně vytáhnu z obalu). K Vánocům bych si nejvíc přála krabici plnou posmrkaných kapesníčků, áááááách (mimochodem moji věčně ukýchaní páníčci by s tím neměli skoro žádnou práci...)!!! Potom stále usínám s čumákem v  bačkorách a minule mě páníček přistihl, jak s blaženým výrazem žužlám paničce pyžamo (žádné strachy, mě vzruší i rukáv, nic víc nepotřebuji). Ráda a často provozuji bedlivé pozorování svých páníčků. Vydržím ležet dlouhou chvíli a pořád na ně koukat, údajně přitom vypadám moudře. Občas se trošku strachují, co mi běží hlavou, jestli je třeba nechci sežrat (sedím takhle i v noci u jejich postele a koukám, jak spí, což je pro ně možná trošku znepokojivé). Teď jsem třeba sledovala paničku, jak pije hrnek kakaa, neunikl mi jediný její pohyb. Holt jsou to moji lidé, a já si jich musím hledět.

Taky jsem začala trochu hlídat. Mám hlas jako zvon, takže jsem jednou v noci vzbudila nejméně dvě patra našeho domu, ale zloděj byl vyplašen (možná to byl jen soused, ale já si už konečně chtěla vyzkoušet pořádné hlídání!) Co na tom, že jsem přitom hartusení měla přední packy na paniččině posteli a zbytek těla pečlivě ukryt? To za dveřmi není vidět. Až když mi panička šla ukázat, že u dveří fakt nikdo není, šla jsem v klidu spát (viz kniha Štěkání od Turid Rugaas, tam se to panička všechno dozvěděla a pomáhá to).

Teď jsem s paničkou v Kostelci a je to tady fajn. Klofeme se s Almičkou do hlav (no ona spíš tím svým sosákem klofe mě, ale já jí zase beru čumák do tlamy, to mi jde). Potom se naháníme s Benem - s tím jsem měla původně zakázaný kontakt, protože to je malý agresor (silkáč teriér), ale jelikož umím konejšivé signály (to je náhoda, stejnojmenná kniha od stejné autorky ), nic se neděje. On na mě děsně vrčí a u toho pčíká, takže se ho nebojim, protože je strašně legrační. Přesto ne něj ale nejsem drzá (je to starší pán) a hračky mu neberu, to jenom když se nedívá. Stejně tak on - jakmile jsem pustila míček a otočila hlavu (signál), hned mi ho ukradl (ale očividně si taky netroufá ukrást mi ho rovnou, hehe). V noci je pak vše zapomenuto a spíme v jedné posteli. To ostatně spíme všichni, což panička kvituje nočními nadávkami. Jelikož je venku teď dost horko i v noci, docela ji chápu - jak se na ni tiskneme (závodíme, kdo jí bude blíž), tak chudák panička odkopává nejen peřinu, ale i nás. 

S Almičkou si pořád ujasňujeme, která je teda ta dominantní (nechci se chlubit, ale věděla bych, kdo..). Pořád si přes sebe pokládáme hlavičky, já ji občas nakrejvám a pořád se navzájem pokládáme na zem. Nejlepší je, že na to máme celou celičkou zahradu, ale nás to baví v obýváku! A tak nás panička pořád vyhání, ať se jdeme strkat jinam, nejlépe ven. No jo, jenže tam panička není věčně, a o ni tady přece jde! Jakmile podrbe jednoho psa, už k ní letí zbytek (se mnou v čele). Pořád se snažím být mezi ní a ostatními, je to fuška!

Ve středu jsme byli za nádražím u potoka, ta je taková pěkná cesta podél kolejí, jako stvořená pro lítání a skákání ve slunečnicích.  Arinka byla na vodítku, protože hárá a občas má zdrahcí tendence, tak jsem si musela vystačit sama. Došli jsme k potoku, kam jsem moc chtěla, ale nedařilo se mi tam nijak dostat. Panička mě obětavě snesla, takže jsem se krásně vymáchala, a pak mě zase stejně obětavě vynesla. Arinka měla útrum, protože její pániček se bál, aby v té vodě něco nechytla. Potom se nechal navést mojí paničkou, aby Arinku na chvilku pustil - jakmile to udělal, Arinka nabrala směr potok a v mžiku v něm zmizela. Já si lehla na břeh a koukala na ní (snažila jsem se pochopit, KUDY?!?). Nakonec to dobře dopadlo a vycházku jsme dokončili příjemně osvěženi.

Včera jsme byli na procházce u Labe - panička, já, paničky taťka a jeho kníračka Arinka. Bylo to super, krásně jsme se všichni osvěžili (Ari mě zahanbila, protože narozdíl ode mě poctivě plavala. Já se zabývala hlavně amoky v písku a vodu jsem okusila, jenom abych dostála svým genům). Při té příležitosti jsem se vyválela v tátově oblečení, které si odložil na břehu (celou dobu jsem to měla zakázané, jenže pak se panička otočila, a tak jsem to považovala za konec zákazu). Cestou domů jsme se stavili v hospůdce, kde mě barman označil za KLIDNÉHO psa! Asi si to dám od něj podepsat a zarámovat, protože tímto přívlastkem mě už dlouho (jestli vůbec kdy?) nikdo nepočastoval.

Tak já jdu zase blbnout s Almičkou, než nastane hromadné krmení, juchů!! Já mám život, jééé..

Fotky budou na Rajčeti. Paaaaac !