Jsem s paničkou v Kostelci a jak již bylo řečeno, je tady spousta pejsků. Jmenovitě a abecedně: Alma, Anettka, Arinka, Ben, Chillinka, Růženka, Tarunka. Dobrý, co? Prvních pár dní jsme si vyjasňovali pozice, teď je jasno. Tak třeba s Almičkou je většinou snadná práce, prostě ji obskočím (zepředu, zezadu, ze strany, vleže i vestoje), případně stačí si na ni položit hlavu, tlapku, nebo uchopit její sosák do tlamy. Almička je zkrátka mírné stvoření (zato dneska paničce skočila do postele rovnýma nohama na solar, to byl tanec ).

S Anettkou vycházím dobře již od minula, z větší či menší dálky se sledujeme, ale moc kontaktní nejsme (a pokud jsme, většinou mě naklofe, protože je ze mě už nervní).

Růža, to je malý pedant a policajt. Jak je malá, tak buzeruje   Jakmile se jí něco nelíbí (a to je jakýkoli šramot, zaštěkání v dáli, stín, nedejbože když se na zápraží objeví Arinka, která obvykle přebývá o patro níž), začne pronikavě ječet (štěkotem bych to tedy rozhodně nenazvala). A v tu chvíli začne Alma vysokým hlasem ječet taky (vzala na sebe povinnost Růžovku chránit a na její povel okamžitě vyskočí do pohotovosti) a bezhlavě štípe a vyhání skutečného či domnělého (to většinou) vetřelce z bytu. Do toho ji Růža samozřejmě povzbuzuje (a sama se válí na gauči nebo na vyhřáté podestě). Takhle to je tady zaběhnuté, jenže paničce leze to věčné kvílení na nervy, a tak tomu většinou učiní rázný konec (všechny je přeřve a je klid). A já, jelikož jsem věrná a oddaná a navíc ovčák, rozhodla jsem se paničce pomáhat. Takže  když panička okřikne Almu nebo Růžu (většinou obě naráz), nelením a Růženína napasu někam do kouta a Almu umlčím stiskem toho jejího sosáku. Fakt je to tady někdy na budku, ale pro mě docela zábava   Od té doby je tu větší klid a Arinka  je s námi občas nahoře, aniž by byla okamžitě vyhnána (mě to naprosto vyhovuje, protože je to taky príma parťačka, navíc  ty její fousy jsou super na hlodání).

Kapitola sama pro sebe je Beník, tedy silky teriér, který má sice asi 4 poslední zuby, ale dominance z něj srší na kilometr dopředu. Panička se rozhodla, že nemá cenu nás od sebe izolovat (za prvé  bychom se pak nikdy neseznámili, a tím víc by mě samozřejmě zajímal, za druhé neměla nervy neustále nás hlídat a odhánět od sebe). A tak nás prostě nechala, ať se poznáme. Žádné drama nenastalo. Ben prostě vrčí preventivě už tři metry ode mě (ale to u něj není vůbec nic neobvyklého, vrčí si i jen tak pro sebe, když si hraje, asi se hecuje). Taky už se se mnou tahal o peška a včera jsme po sobě oba strašně skákali (byla jsem opatrná). No a pak už mě měl dost, a tak mě naklofal (bohorovně jsem to pozorovala z vrchu, bylo to asi jako když mám v kožichu luční kobylku). Samozřejmě velmi nám to usnadňují konejšivé signály. Když k Beníkovi jdu, tak jsem většinou o půlku menší, hlavu mám téměř vyvrácenou do strany, jak se snažím ho konejšit (a řeknu vám, že se přitom dost špatně sleduje směr chůze), ale pomáhá to. Můžu pak klidně ležet vedle něj a Ben si v klidu hraje, aniž bych mu nějak vadila. Už se seznámili i s Arinkou a o to líp se nám pak všem společně lítá venku (my tři telátka si stejně nejvíc hrajeme spolu, ale aspoň už se nebojíme kolem Bena projít, nebo o něj zakopnout).

 Tarunka je už stará ovčanda, navíc má bolavá ouška, a tak jsem se s ní seznámila jenom krátce (a jelikož  znám její pověst vraha neviňátek, stála jsem jak vrostlá do země, hlavu zase vyvrácenou ). Ona na mě vrtěla jak blázen (ale známe to, taky to může znamenat radost z budoucí svačiny, že), tak jsme se očuchaly (já jen velmi opatrně a ztuhle), a šly si zase každá po svých.

No, máme  tady veselo, navíc  k tomu ještě hlídat tu mojí paničku. Za prvé, jak jsem již psala, nárokuji si ji a snažím se ji mít jen pro sebe. Jakmile se s vlídným slovem obrátí na některého z mých psích kolegů, jdu ji hned opusinkovat (což by mě samo o sobě třeba zrovna nenapadlo, že) a milého kolegu odstrčím (to se týká těch  menších) nebo štípnu do ucha (ty větší). Když jde do koupelny, vtírnu se k ní a při čištění zubů jí ležím nejen u nohou, ale rovnou na nohou. A včera si panička klidně někam odešla! Já na ni čekala, hodinu jsem seděla u vrat a smutně koukala.. až potom jsem šla ten žal trošku vyběhat. Naštěstí se večer vrátila, a co víc! S páníčkem!! Tak to byla satisfakce jak blázen a zaručuji vám, že podstatná část Kostelce pocítila mou radost na vlastní uši  Večer jsem se spokojeně narvala mezi páníčky do postele, samozřejmě s vyvaleným pandírkem, a blaženě usnula (jak pohodlně bylo jim, se můžeme jen domnívat).

Zatím paaaaac!