Záhy po svatebním veselí se moji páníčci i se mnou vydali na jejich milovanou Šumavu. Chtěli, abych si ji zamilovala i já. Což se málem podařilo, nebýt oné nešťastné události s dogou, ke které se za chvilku dostanu. Zkusím probrat náš výlet den po dni a vydolovat ty nejdůležitější momenty z mé naklikané hlavičky.

Cesta na Šumavu započala na Hlavním nádraží, což pro mě znamená ty placaté eskalátory, které ze srdce nesnáším. Nicméně přežila jsem, vlezli jsme do vlaku, usadili se ve vagonu a po deseti minutách se opět stěhovali, neboť pan průvodčí nás upozornil, že sedíme v kupé pro děti (široko daleko žádné dítě v dohledu), a že musíme pryč. Naše sousedka z kupé se za nás bila, že jí vůbec nevadíme, a že ona taky není dítě, tak ať nás tam nechají! Ale nic naplat, sebrali jsme svých pět švestek (resp. krosen) a šli o vagon dál. Pak nás čekalo pár přestupů na jiné vlaky a autobusy, a když už jsem myslela, že se toho protivného náhubku nikdy nezbavím, octitli jsme se ve Františkově, což je část Kvildy.

Před námi se hned vynořilo naše budoucí dočasné bydliště, takový pěkný penzionek jménem Panský dům. Majitelé s námi počítali a údajně se těšili (výslovně se těšili i na mě jako na domestikovanou psovitou šelmu) a věděli, kdy přibližně přijedeme. Jediný, kdo to asi nevěděl a ani se netěšil, byla obří doga jménem Snowie, která se zničehonic zhmotnila přímo na mých nic netušících a konfliktem dosud nepoznamenaných zádech, jen co jsem překročila práh penzionu!! Začala mě s hrozitánským řevem nelítostně škubat  Ještě teď se třesu, když to píšu. Nedostala jsem jedinou šanci, prostě jsem byla málem bez varování sežrána nevychovaným a agresivním psem (a k čemu jsem odmalička vychovávána ke slušnému chování k lidem i pejskům, proč jsem se učila konejšivé signály??). A že prý dospělý pes pozná štěně a neublíží mu? Tyto mýty by se měly zakázat, neboť na to doplatilo již dost štěňat, zdá se. Nebýt páníčka, který se tomu něžnému stvoření o váze asi 70kg pověsil na krk, zcela jistě by ze mě mělo velmi drahou večeři. Můj řev přivolal osazenstvo penzionu, panička se třásla a klela, páníček stejně tak, a majitelé rozzuřené dogy (a ještě jednoho dost naštvaného psa, který mě naštěstí nestihl podobně přivítat) se snažili vše urovnat. Omlouvali se, cvrlikali na mě (jenže já jsem hrdé stvoření a veškeré seznamování pro mě v tu ránu ztratilo kouzlo). Nakonec mám malou jizvičku pod okem a strupy na hrudníku a na tlapce (ale nic vážného, hojím se dobře). Akorát na dušičce ta jizva jaksi přetrvala. Bylo nám přislíbeno, že ty psy už do konce pobytu určitě nepotkáme, a že máme být bez obav a klidně venčit za penzionkem.

Od té chvíle jsem byla jaksi lekavá, nasávala pořád okolí, jestli zase nezacítím nebezpečí, dveřmi jsem chodila více než plaše, každý šramot mě vystrašil..ke kleci, kde byla  ta psiska zavřena, jsem vrhala ustrašené pohledy a nechtěla kolem vůbec projít. Páníčci z toho byli nešťastní, a tak si se mnou hodně hráli (nechávali mě vyhrávat, aby mi zvýšili sebevědomí, ale nejsem natvrdlá, moc dobře jsem to poznala. Navíc mě vychovávají budooucí psychologové, takže jsem toho dost pochytila).

Zato na společných výletech mi bylo hej! Zapomněla jsem na strachy a noční můry a lítala, řádila, nosila klacíčky (vždy se běžím pochlubit páníčkům, jaký pěkný klacíček jsem našla, nadšeně jej přežvykuji a opírám si jej o jejich výletní stejnokroje, nebo jim rovnou nerada zasadím ránu do holení, neboť moje klacíčky jsou většinou velké aspoň jako průměrná trubka do kamen). Snažila jsem se rozvazovat páníčkům tkaničky, jelikož mě velmi baví jejich rozčilené reakce (panička mě ale jednou převezla, protože schválně nereagovala vůbec nijak, a já tam pak s šibalským obličejem stála přikrčená a připravená na amok jak blbec). Naběhala jsem alespoň 3x delší trasu než páníčci, ať už k pramenům Vltavy, nebo po Modravě. Páníčci mi dopřáli svobodu v co největší míře, takže jsem si náležitě užila amoky v mokré trávě, v bahně (jedna paní si myslela, že mám na nohou obvazy, ale to byly cáry uschlého bahna, které později odpadlo), v písku, jehličí, potoku...na oplátku za svobodu jsem páníčky poslechla na slovo a vždy se vrátila, když volali a poctivě na ně čekala. Nikdy jsem nesešla z vyznačené stezky, což si také připisuji ke cti. U pramene Vltavy mi bylo dovoleno se napít přímo ze zdroje a šlo se dál. Cestou domů jsem se už moc těšila do autobusu, a tak jsem se i s náhubkem pokusila procpat přes pana řidiče, který stál ve dveřích zády ke mně a opravoval strojek na lístky (páníček mu nadiktoval tolik položek, že se mu to celé zaseklo). Naneštěstí jsem na nebohém řidiči provedla cvik zvaný KUK, takže doufejme, že už má potomstvo a nebude už nikdy potřebovat své rozmnožovací ústrojí (já když jdu s někam s náhubkem, tak se ho pokouším sundat o vše, co mi stojí nebo visí v cestě). Tolik k řidiči autobusu.

Mezi výlety si páníčci lebedili v sauně, v bazénu, nebo se mnou na pokojíčku. Já se od nich samozřejmě nehla na krok (kdyby mě pustili do sauny, byla bych ochotná se tam pro ně vypařit). Dokonce jsem za nimi chodila i do sprchy, abych je měla pod dohledem (no co, místa tam bylo dost klidně pro pět lidí, tak nevím, proč by se tam nevešlo jedno štěně). Doprovod na WC byl taktéž samozřejmostí. Samozřejmě jsem měla povolený vstup do postele, jako na každém výletě, takže jsem si toho patřičně vážila. Neoficiálně jsme hráli hru, kdo skočí dřív do postele (kdykoli jsem si všimla, že někdo z mých drahých míří do pelechu, okamžitě jsem se rozběhla a pokusila jsem se tam být první). Když jsme takhle jednou s paničkou závodily, která z nás bude v peřinách první, přerazila se má soupeřka o mnou zanechaný kus hovězí kosti (takový ten kulatý kloub) těsně před postelí, čímž byl závod okamžitě ukončen a já diskvalifikována za nesportovní chování.

 Jak jsem již psala výše, byli jsme ujištěni, že psů v penzionu se již nemusím bát. Páníčkům trvalo  několik dní, než mě přesvědčili, že penzionek je bezpečný a můžeme klidně  projít i předními dveřmi (kde se to přetím stalo). Trpělivě se mnou trávili dlouhá rána venku za penzionem (ach, ta mlhavá šumavská rána), protože jsem se bála vyčůrat (nejde mi zároveň čůrat, a hlídat si záda). Pak jsem konečně pochopila, že mi nic nehrozí a záda mi kryjí páníčci. Až v sobotu ráno, tedy předposlední den, zaslechla panička, jak někdo mluví na psa ("k noze" se obvykle říká psu, nebo to říkají notoričtí majitelé psů svým dětem, moji páníčci budou to samé ). Panička raději zahlásila, že má psa, ale než to dořekla, vyřítila se OPĚT doga jménem Snowie a s jistotou sobě vlastní se na mě OPĚT vrhla, přičemž jí nemohu upřít jistý styl, protože za sebou na vodítku po břiše vlekla svou asi 40kilovou majitelku. Já vzala nohy na ramena a s jekotem se vrhla pod zaparkované auto a tam se začala škrtit, protože panička mě držela na vodítku. Vzniklo několik teorií, co by se stalo, kdyby mě byla pustila: zřejmě bych se vytrhla a zdrhala, a doga + její kolegyně  za mnou, což by pak bylo lehce mimo kontrolu kohokoli. Nebo bychom vlítly pod nejbližší auto, bylo to přímo u silnice. A tak jsem se sice škrtila, ale v bezečí pod autem a doga se na mě sápala přes paničku (doga měla velké štěstí, že paničce neublížila, to by pak měla co dělat se mnou!!! I když...ehm...). Panička byla opět omotána vodítkem jako tenkrát na vodě a vyvázla s pár modřinami. Na můj srdceryvný ryk opět reagoval můj drahý páníček a dogu společně s jejím majitelem odvlekli. Moji páníčci se pak šli věnovat svému milovanému traumatizovanému štěňátku. A co udělali "majitelé" milého agresora? Bez jediného slova odešli a neřekli ani slovo (nutno říci, že majitelka dogy byla zřejmě ráda, že odešla po svých, ta břišní jízda po kamenech byla jistě nepříjemná). Příležitost k omluvě měli ještě o pár hodin později v restauraci, kde jsme shodou okolností byli na oběd (naštěstí s sebou nevzali tu potvoru kousavou). Sedli si těsně vedle našeho stolu, a - nic. A já, jako němá výčitka, jsem si sedla přímo naproti nim, ouška jsem si ublíženě a velmi významně přitáhla k hlavě a civěla na ně. A civěla. A civěla. A pak, když na mě koukali oba, jsem se znechuceným zabručením a velmi výmluvným pohledem zalezla pod stůl, aby věděli, že mi za žádnou omluvu ani nestojí. Naštěstí se mi nic nestalo (až na psychickou újmu), jinak by to mělo jinou dohru (ještě že to dohru mít nemusí). Holt, sežeňte dva blby a dejte jim do rukou dogu (nebo jakéhokoli jiného psa), a takhle to dopadne.... dle informací šlo o naprosto nezodpovědné majitele (opravdu?), kteří psy nezvládají (opravdu?) a ani ne dvouletá doga s nimi cvičí (k neuvěření). 

Na Modravě jsem si pak ale užila nádherné zelené louky a trochu se z toho otřesu vyběhala. Já sama o sobě tedy chodím jen po cestě a samotnou mě ani nenapadne se jen tak bezdůvodně rozběhnout, ale když páníčci jinak nedali a rozdováděli mě, tak jsem běhala s nimi. Původně dobře naplánovaný výlet se nám protáhl asi o hodinu, takže jsme nestihli autobus z Kvildy do Františkova. Kousek od Horské Kvildy jsme ještě stihli navštívit výstavku řezbářského umění a paní, co tam prodávala, nám nabídla, že nás pár kilásků do Kvildy sveze! Jaký balzám na moje uťapaný nožičky! Z Kvildy jsme ale stejně ještě museli asi 3 km do Františkova pěšky. Povzbuzeni odvozem, nasadili jsme ostré tempo a panička nám pro lepší náladu zpívala (naštěstí mám zatažitelné uši, a hlavně jsem byla tak uťapaná, že jsem rezignovala). Po příchodu do chaty jsem padla a po večeři usnula jak dřevo, takže mě páníčci nechali spát a na večeři šli sami (předtím jsem v jídelně byla vždycky s nimi).

Druhý den, tedy v neděli, se náš výlet nachýlil ke svému konci a odpoledne jsme jeli domů. Jako vždy po takovém výletu jsem prospala cestu, naproto vyřízená a plná zážitků. Tentokrát jsem přijela domů asi i trošku vážnější, zkrátka poučena do života, bohužel drsněji, než by se mně i páníčkům líbilo. Doufám, že tu otřesnou zkušenost zabuduji nějak užitečně do svého mozečku a nebude mě jen děsit (momentálně se leknu i vzduchem snášejícího se igelitového pytlíku). Držte mi prosím palce! Paaac!