Foto: Jsem skutečný hlídač. Přece nedopustím, aby páníčkovi někdo odcizil peněženku! Nebo nastal čas, abych dostávala nějaké kapesné, co? 

  Zdravím Vás jako novopečená psí ŽENA! Ano, je to tak, přijímám gratulace - hárám. Páníčci již vědí, co znamená, když je někdo rozháraný (tedy v mém podání: ultramazlivý, ufňukaný, rozežraný, uchcanděný  a vnucující se). Spoďáry zatím nosit nemusím a páníčci to ani neplánují (protože se radši poctivě drhnu každou chvilku při představě, že bych měla něco takového vzít na sebe), akorát nesmím tím spíš do postele a na gauč (ach jo). Jenže tichý, nenápadný a vytrvalý přístup se vyplácí - už párkrát se stalo, že mě páníčci nějakou dobu roztržitě hladili a ňuňali a pak zjistili, že jsem vlastně na gauči  Nejradši bych páníčky pořád pusinkovala, ale vzhledem k tomu, že se dost často věnuji svým intimním partiím, není miliskování vítáno. Takže zase nic.

  Můj hormonální zvrat nastal po týdnu stráveném jen s páníčkem (panička byla v nemocnici). Páníček si mě vzal pěkně do parády, abych nezvlčila a panička z nás mohla mít jen radost (a měla). Za ten týden jsem se naučila štěkat na povel (pochopitelně venku) a taky zmlknout.  Také mě trénoval v samotě, což bylo občas těžké, protože jsem se bála, že mě opouští taky na dlouho jako panička. Taky mi venku nasazoval náhubek, abych si na něj zvykla i jinde než v MHD, to jsem měla vskutku radost  Pak přijela moje milovaná teta Janička a hlídala mě, když šel páníček večer pryč a byla u nás i v neděli. Pěkně se mnou řádili, unavili mě a opustili (jeli za paničkou do nemocnice). Vrátili se domů a já byla vzorně ticho, což je velký úspěch pro velkého závisláka  

  V pondělí páníček někam vyběhl, za minutku se otevřely dveře a v nich panička!!!! Málem mě trefil šlak, běžela jsem k ní, pak k páníčkovi, abych mu tu novinu oznámila  (zřejmě to však věděl, vzhledem k tomu, že paničku osobně přivedl) a pak zase k paničce, přičemž mi málem upadla zadní polovina těla, jak jsem vrtěla. Samým rozčilením jsem výjimečně nevydala ani hlásku, zato jsem se paničce pokusila sundat bundu  Až po nějaké chvilce tichého bláznění se mi hlas vrátil a začala jsem tradičně kvílet na uvítanou a také špačkovat, kde že to ta panička tak dlouho byla! Od té chvíle se mě panička nemohla zbavit a já se stala jejím stínem. 

  Hned ten samý den se ukázalo, že u mě nastala již zmíněná tělesná proměna. Nejsem už tím pádem štěňátko, ale dorostenka (spíš výrostenka). Naše paní chovatelka prohlásila, že bych měla dospět i co se rozumu týče, tak si páníčci drží palce, aby to byla pravda  A skutečně - zdá se, že se rýsuji do skutečné psí dámy. Jsem už mnohem klidnější, navíc umazlená a dlouhou dobu vydržím ležet a moudře se dívat. Na vodítku už taky chodím lépe. Došlo mi, že jakmile zatáhnu, cesta končí a stojíme - tak to bychom se opravdu nikam nedostali, že. Takže už si lépe hlídám povolené vodítko a hle, jde se nám krásně  Až na moje hovínkové amoky, které jsou páníčky stále nepochopeny - jakmile se vykakám, tryskem odskočím dva metry daleko a páníčka sbírajícího můj výtvor strhnu s sebou. Moje teta Mária to páníčkům vysvětlila - proč bych nad tím probůh měla stát, když to smrdí? Osvícená to žena, páníčkům to prostě vůbec nedošlo. A i když to teď vědí, radost z toho stejně nemají

  Ještě než panička odešla do nemocnice, stihla mi naklikat cvik POKLONA, viz foto:

  Občas se pokouším cvik ošulit a zejména před návštěvami pouze skloním hlavu, jako když se klaní kůň, načež návštěvy nadšeně výskají, protože to skutečně vypadá jako poklona  Ale je to podvod, na který mi páníčci rychle přišli

  Dneska mě panička učila poznat balónek mezi ostatními hračkami a přinést ho, to mi celkem šlo. My se totiž v těchto mrazivých dnech doma často bavíme schovávačkami a aportíčkem, takže balónek mám čím dál radši   A taky trénujeme "vstaň" na dálku. Už se mi daří vstát, aniž bych udělala pár kroků směrem k trenérovi, což je velmi kladně hodnoceno  Občas mi to sice ještě ujede a mám chuť se rozejít (pořád nechápu, jaký má smysl jen tak stát na místě), ale zatím se mi velmi vyplácí ani se nehnout

  Ještě bych Vám ráda doporučila knihu Lidé a psi: Střet kultur (revoluce v chápání vztahů mezi lidmi a psy) od Jean Donaldsonové. Paničce ji doporučila teta Mária a panička ji teď nadšeně čte. Musím říct, že tam asi píší opravdu užitečné věci, protože ubylo různých nedorozumění mezi mnou a páníčky. A taky tam jsou tipy na skvělé hry a výcvik (ten pozitivní, jupí!) a moc dobře vysvětlený clicker training, ten se vždycky hodí

  To je prozatím vše, přeju Vám ať nezmrznete a zase někdy paaac!