31. 01 2009 | 18.03
4. GESTO
Samotná svatba plynule přešla v hostinu – důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou
řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající
za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě
zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem
příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod
dvěma starodávnými cedry.
Tok události se zpomalil, uklidněn pozdně srpnovým večerem kolem nás. Malý dav lidí se
rozprostřel pod jemně zářící světly a my přijímali objetí našich přátel. Nastal čas na zábavu, na
smích.
"Blahopřeju, lidi," řekl nám Seth Clearwater, sklánějící hlavu pod jedním z květinových věnců.
Jeho matka, Sue, stála těsně vedle něho, ostražitě si prohlížející hosty. Její tvář byla hubená a
nelítostná, zdůrazněna krátkým, strohým účesem; přesně takovým, jaký měla její dcera Leah – ale
pochybovala jsem o tom, že se nechala ostříhat stejně, aby ukázala rodinnou sounáležitost. Billy
Black, nacházející se po Sethově druhém boku, nebyl tak napjatý jako Sue.
Pokaždé, když jsem se dívala na Jacobova otce, bylo to, jako bych viděla spíš dva lidi než
jednoho. Byl tu starý pán v kolečkovém křesle s vrásčitou tváří a bělostným úsměvem, kterého
viděli všichni ostatní. A pak tu byl přímý potomek dlouhé linie mocných, magií vládnoucích
náčelníků. Ačkoli jejich magie – díky nepřítomnosti potřebného podnětu – přeskočila jeho generaci,
byl stále součástí mocné legendy. Schopnosti ochránce prošly skrz něj přímo do jeho syna, který se
ke svému dědictví obrátil zády. Který nechal Sama Uleyho vystupovat jako vůdce jejich tajuplné
smečky...
Kupodivu se zdálo, že Billy snadno snáší zdejší společnost i celou tuhle událost – jeho černé oči
jiskřily, jako by právě obdržel nějaké dobré zprávy. Byla jsem ohromená jeho vyrovnaností. Moje
svatba musela v Billyho očích vypadat jako opravdu velice zlá věc, nejhorší věc, která se dceři jeho
nejlepšího přítele mohla stát.
Uvědomovala jsem si, že pro něj nebylo lehké potlačit svoje pocity, vezmeme-li v potaz
problém, který tento večer skýtal pro dávnou smlouvu mezi Culleny a Quileuity – smlouvu, která
zakazovala Cullenům stvořit dalšího upíra. Vlci věděli, jaký přestupek se chystá, na rozdíl od
Cullenovích, kteří neměli ani tušení, jak jejich protivníci zareagují. Před spojenectvím by to
znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se lépe poznali, prokázali by vůči nim vlci určitou
shovívavost?
Jako odpověď na moji otázku roztáhl Seth, stojící naproti Edwardovi, ruce. Edward mu opětoval
objetí.
Všimla jsem si, že se Sue nesouhlasně zatřásla.
"Je prima vidět, že ti všechno vychází, kámo," přiznal Seth. "Jsem vážně rád."
"Děkuji ti, Sethe. Hodně to pro mě znamená." Edward se od Setha odtáhl a podíval se na Sue a
Billyho. "Vám také děkuji. Za to, že jste nechali Setha přijít. Je dneska Belle velkou oporou."
"Není zač," řekl Billy svým hlubokým, drsným hlasem, a já byla překvapená optimismem, který
jsem v něm zaslechla. Třeba bylo v dohledu stálejší příměří.
Řada čekajících gratulantů se ještě prodloužila, takže nám Seth na rozloučenou zamával a
zavezl Billiho ke stolům s jídlem. Sue ochranářsky držela každou rukou jednoho z nich.
Jako další k nám přišli Angela a Ben následování Mikem a Jessicou – kteří se k mému
překvapení drželi za ruce. Nedostalo se ke mně, že by byli zase spolu. Přála jsem jim to.
Za mými lidskými přáteli byli moji noví vzdálení příbuzní, upíři z rodu Denali. Jakmile stáli
před námi, zadržela jsem dech – Tanya, předpokládala jsem podle jahodových proužků v jejích
blonďatých kadeřích – sevřela Edwarda v náručí. Tři další upíři se zlatýma očima vedle ní na mě
zíraly s neskrývanou zvědavostí. Jedna z nich měla dlouhé, platinově blond vlasy, splývající ji po
zádech jako hedvábí. Zbylá žena a muž, stojící vedle ní, byli oba černovlasí s na upíry nezvykle
tmavou pokožkou.
A všichni čtyři byli tak nádherní, až se mi z toho udělalo špatně.
Tanya stále držela Edwarda.
"Ach, Edwarde," vzdychla. "Chyběl jsi mi."
Edward se usmál a obratně se vymanil z jejího objetí, položiv jí ruce na ramena a ustoupivší o
krok zpět, aby se jí mohl podívat do očí. "Už je to tak dlouho, Tanyo. Sluší ti to."
"Tobě také."
"Dovol mi představit ti moji ženu." To bylo poprvé, co to Edward vyslovil a byla to formálně
pravda; vypadalo to, jakoby měl vybuchnou zadostiučiněním, které mu učinilo říct to. Denaliovi se
místo odpovědi slabě zasmály. "Tanyo, toto je moje Bella."
Tanya byla mnohem víc atraktivní, než jsem si představovala ve svých nejhorších nočních
můrách. Prohlížela si mě pohledem, který byl víc přemýšlivý, než-li poraženecký, a potom se
natáhla a vzala mě za ruce.
"Vítej do rodiny, Bello." Usmála se se slabým náznakem smutku. "Považujeme se téměř za
členy Carlislovy rodiny, takže se omlouvám za, ehm, nedávný incident, kdy jsme se tak
nezachovali. Měli jsme se s tebou setkat dříve. Dokážeš nám to odpustit?"
"Samozřejmě že ano," řekla jsem stále bez dechu. "Tak ráda tě poznávám."
"Cullenovi se nám teď vyrovnali v počtu. Možná budeme příště na řadě mi, co říkáš, Kate?"
ušklíbla se na blondýnku.
"Sni dál," odsekla jí Kate s přimhouřenýma zlatýma očima. Vzala moji ruku z Tanyiny a
pomalu protáhla své "Vítej, Bello."
Černovlasá žena položila svoji ruku na Katinu. "Jsem Carmen a toto je Eleazar. Je nám
potěšením se s tebou konečně seznámit."
"M-mě taky," vykoktala jsem.
Tanya se ohlédla po lidech, kteří čekali za ní – Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Jejich oči
se při pohledu na Denalie rozšířily.
"Necháme vzájemné poznávání na později. Budeme na to mít věčnost!" Když Tanya se svou
rodinou odcházela, hlasitě se smála.
Dodrželi jsme všechny klasické tradice. Byla jsem oslepená blesky, když jsme se chystali
nakrojit okázalý dort – příliš velký, myslela jsem si, pro naši relativně malou skupinu přátel a
rodiny. Střídali jsme se ve vzájemném krmení; Edward statečně polykal jeho příděly, neboť jsem ho
bedlivě sledovala. Hodila jsem svoji kytici nezvykle schopně přímo do Angeliných šokovaných
rukou. Emmett a Jasper řvaly smíchy reagujíc na můj ruměnec, když mi Edward velice opatrně
zuby sundával vypůjčený podvazek – který jsem si ovšem nenápadně setřásla blíž ke kotníku.
S rychlým mrknutím na mě ho hodil přímo do obličeje Mikea Newtona.
A když začala hrát hudba, Edward si mě svinul do náručí na obvyklý první tanec; udělala jsem
to velice ochotně, napříč svým obavám z tančení – zvláště z tančení uprostřed kruhu přihlížejících –
byla jsme příliš šťastná z jeho dotyků. Vedl mě a já se bez námahy točila pod zástěnou baldachýnu
světel a oslňujících záblesků fotoaparátů.
"Užíváš si večírek, paní Cullenová?" zašeptal mi do ucha.
Rozesmála jsem se. "Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu."
"My máme víc než chvilku," připomněl mi radostně a sklonil se, aby mě políbil. Foťáky se
nezadržitelně rozcvakaly.
Hudba se změnila a Charlie poklepal Edwardovi na rameno.
Nebylo vůbec snadné s Charliem tančit. Nebyl o moc lepší tanečník než já, takže jsme se pouze
bezpečně pohupovali ze strany na stranu v malém čtverci. Edward a Esme se točili kolem nás jako
Fred Astaire a Ginger Rogers.
"Budu tě doma postrádat, Bello. Už teď jsem osamělý."
Promluvila jsem skrze stáhnuté hrdlo v zoufalé snaze zlehčit to. "Cítím se stejně tak hrozně,
opustit vaření pro tebe kvůli své životní lásce – to je prakticky zločin. Měl bys mě zatknout."
Ušklíbl se. "Předpokládám, že svoje vaření přežiju. Ale ty mi musíš volat, kdykoli budeš moct."
"Slibuju."
Připadalo mi, že jsem tančila snad se všemi. Bylo příjemné vidět všechny svoje staré přátele, ale
ve skutečnosti jsem ze všeho nejvíc chtěla být jen s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě
konečně přišel, sotva půl minuty po začátku nové písně.
"Pořád nemáš Mikea rád, co?" rýpla jsem si, když se se mnou Edward pohyboval směrem od
něj.
"Ne když musím poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že ho odsud nevykopu. Nebo hůř."
"Jasně, správně."
"Už si se viděla?"
"Co? Ne, nejspíš ne. Proč?"
"Tak to si nejspíš neuvědomuješ, jak naprosto srdce-lámajícně překrásná dnes večer jsi. Nejsem
překvapený, že má Mike problémy s nepatřičnými myšlenkami o vdané ženě. Jsem zklamaný, že se
Alice neujistila, aby jsi se opravdu podívala do zrcadla."
"Ty nejsi objektivní."
Povzdechl si, odmlčel se a otočil můj obličej k domu. Na skleněné stěně se odrážel večírek jako
v zrcadle. Edward ukázal na dvojici přesně naproti nám.
"Tak zaujatý, ano?"
Pohlédla jsem na Edwardův odraz – perfektní duplikát jeho perfektní tvář - s tmavovlasou
kráskou po jeho boku. Její kůže byla krémově růžová, její oči, překypující vzrušením, byly
orámovány hustými řasami. Obepínaly ji lesklé bílé šaty, střižené tak zručně, že její tělo vypadalo
elegantně a spanile – bylo to při nejmenším omračující.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward se napjal a automaticky se otočil správným směrem,
jako pokaždé když někdo vyslovil jeho jméno.
"Oh!" vydechl. Na okamžik stáhl obočí, ale potom ho stejně rychle uvolnil.
Najednou se usmíval tím svým oslnivým úsměvem.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Svatební překvapení."
"Co?"
Neodpověděl; opět se dal do tance, otočiv mě čelem na opačnou stranu než jsem byla předtím,
pryč od světel, do náruče hluboké nocí, která byla narušená osvětleným tanečním parketem.
Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z obrovských cedrů. Potom se zadíval
přímo do toho nejčernější z nic.
"Děkuji ti," řekl do temnoty. "Je to od tebe velice... laskavé."
"Laskavost je moje druhé jméno," chraplavě povědomí hlas odpověděl z černé noci. "Můžu se
připojit?"
Ruce mi vyletěly k puse a kdyby mě Edward nedržel, zhroutila bych se na zem.
"Jacobe!" vypadlo ze mě, jakmile jsem byla schopna opět dýchat. "Jacobe!"
"Zdravím, Bells."
Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila
jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty,
jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu
na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.
"Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil," zamumlal Edward, a já věděla, že odešel,
dávajíc mi svůj dar – tuto chvíli s Jakobem.
"Bože, Jacobe," rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. "Děkuju ti."
"Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já."
"Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé."
Odfrkl si. "Jasně – večírek začíná. Svědek dorazil."
"Teď jsou tady všichni, které miluju."
Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. "Promiň miláčku, jdu pozdě."
"Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!"
"To byl záměr."
Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde
jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. "Ví Billy, že jsi přišel?"
Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět – to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.
"Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až... až večírek skončí."
"Bude tak nadšený, že jsi doma."
Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil
tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že
sem neumístil moji ruku náhodou.
"Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec," řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak
že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. "Takže bych se měl asi snažit."
Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.
"Jsem rád, že jsem přišel," zašeptal po chvíli. "Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je
skvělé tě vidět... ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude."
"Nechci, abys byl kvůli mně smutný."
"Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná."
"Ne – jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát."
Zasmál se. "To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový."
Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji
čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak
dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy – ty hluboké oči zastíněné širokým obočím,
výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho
rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu
velice ostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak
moc za to platí.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.
"Kdy si se rozhodl vrátit zpět?"
"Vědomě nebo nevědomě?" zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. "Ani nevím.
Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale
až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu." Začal se smát.
"Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla – procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je
to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech
lidských záležitostí."
Nepřestávali jsme tančit
"Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš
neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně."
"Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá."
"Pro mě není taková tma."
"Správně." Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky.
Obzvlášť právě teď.
"Ostříhal sis vlasy," poznamenala jsem.
"Jo. Je to tak snazší, však víš."
"Vypadá to dobře," zalhala jsem.
Odfrkl si. "Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly." Zeširoka se zazubil, ale po
chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. "Jsi šťastná, Bello?"
"Ano."
"Fajn." Cítila jsem, že pokrčil rameny. "To je to hlavní."
"Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu."
"Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha."
"Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda."
"Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch
hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní."
Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. "Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu."
" V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi
bláznivá," škádlil mě.
"Díky."
"Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají
chůvy, aby je hlídali."
"Co?"
"Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ."
"Pro případ čeho?"
"Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek." Rychle se
usmál. "Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych..." zarazil se.
"Abys ji učinil dokonalou."
"To je velká výzva."
"Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký."
Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. "Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj
nejlepší přítel, ještě naposledy."
"Sam by ti měl víc věřit."
"Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně
upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl."
"Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam."
"To nepochybně," uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.
Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.
"Ty hlasy ti nezávidím," politovala jsem ho. "Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit." V mnoha
ohledech.
"Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný."
"Jsi... šťastný?"
"Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty." Spokojeně se usmál. "Vsadím se, že si
to užíváš. Být středem pozornosti."
"Jasně. Nemůžu se toho nabažit."
Zasmál se a zahleděl se někam za mě.
S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se
okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené.
Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.
"Je to velkolepé," řekl. "Vědí, jak uspořádat party."
"Alice je nezastavitelný přírodní živel."
Povzdechl si. "Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš
mnoho?"
Objala jsem ho ještě pevněji. "Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít."
Zasmál se. "To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby
začali pomlouvat."
Znovu jsme se otočili.
"Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem," zamumlal.
Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.
"Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello."
"Všichni na svatbách brečí," vzlykla jsem.
"Tohle je to, co chceš, správně?"
"Správně."
"Tak se usmívej."
Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.
"Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že..."
"Že co? Že jsem nezemřela?"
Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou – s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne
souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.
"Ne," odpověděl nakonec. "Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce.
Dvě levé nohy. Všechno z toho."
Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.
Usmál se. "To je moje holka.."
Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova,
které nechtěl říct.
Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se
Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože – z Jacobova pohledu – mým
výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
"Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno."
"Já-já... Nemám nic, co bych ti řekl."
"Ale no tak. Vyklop to."
"Opravdu. Není nic... je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.
"Zeptej se."
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. "Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě
chorobně zvědavý."
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
"Nestane se to dneska večer, Jacobe," zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého
srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
"Aha," řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. "Aha."
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
"Kdy?" zašeptal.
"Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych."
Jeho hlas byl víc uštěpačný. "Proč to otálení?"
"Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech."
"Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?"
"Vážně vtipný."
"Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak
proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je,