5.OSTROV ESMÉ

"Houston?" zeptala jsem se se zvednutým obočím, jakmile jsme dosáhly terminálu v Seattlu.

"Pouze zastávka během cesty," ujistil mě Edward se širokým úsměvem.

Připadalo mi, že sotva jsem nasedla do letadla a usnula, mě zase vzbudil. Byla jsem šíleně

unavená, když mě táhl skrz letištní halu, a snažila se zapamatovat si, jak se po každém mrknutí

znovu otevírají oči. Trvalo mi několik minut, pochytit v tom ten správný cvik, když se zastavil u

mezinárodní přepážky zapsat nás na další let.

"Rio de Janeiro?" zeptala jsem se mírně znepokojeně.

"Další zastávka," řekl mi.

Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale v širokém sedadle první třídy v Edwardově náručí víc než

pohodlný. Usnula jsem a probudilo mě až neobvyklé hlášení, že kroužíme nad letištěm,

doprovázené světlem zapadajícího slunce dopadajícího dovnitř skrze okýnka.

Nezůstali jsem na letišti, abychom nasedli na další let, jak jsem čekala. Namísto toho jsme si

chytili taxík a vydali se napříč temnými, rušnými, přeplněnými ulicemi Ria. Neschopná rozumět

Edwardovým portugalsky řečeným instrukcím řidiči jsem předpokládala, že prostě jen najdeme

nějaký hotel, kde se ubytujeme před další částí naší cesty. Ostré světlo, vycházející z něčeho velice

blízkého, mi způsobilo nepříjemné kroucení v břiše. Taxík pokračoval skrz hemžící se dav dokud

nezřídl a my nevyjeli na západním okraji města, směřujícím přímo do oceánu.

Zastavili jsme v docích.

Edward mě vedl dolů přímo k řadě bílých jachet zakotvených v nocí zčernalé vodě. Loď, u které

zastavil, byla menší než ostatní, zřejmě sestrojená pro rychlou dopravu na požadované místo. Přesto

byla stále luxusní a víc elegantní než ty ostatní. Nastoupil snadno, navzdory těžkým taškám, které

nesl. Položil je na palubu a otočil se, aby mi pomohl přes okraj.

Mlčky jsem sledovala, jak připravoval loď k odplutí, překvapená jak zkušeně a spokojeně

vypadal, protože nikdy předtím se nezmínil, že by se o lodě zajímal. Znovu se mi potvrdilo, že jeho

dovednosti zahrnují naprosto všechno.

Jakmile jsem zamířili východním směrem na otevřený oceán, přehrávala jsem si v hlavě

základy zeměpisu. Pokud jsem si dobře pamatovala, východně od Brazílie toho moc nebylo... až

dokud se nedostanete do Afriky.

Ale Edward spěchal vpřed, zatímco světla Ria bledla a nakonec zmizela za námi. Na tváři měl

důvěrně známý pobavený úsměv, jaký mu dokázal vytvořit jakýkoli druh rychlosti. Člun si razil

cestu skrz vlny, až na mě jako slaný déšť dopadaly kapky mořské vody.

Konečně jsem dala průchod své zvědavosti, kterou jsem tak dlouho potlačovala.

"Jedeme hodně daleko?" zajímala jsem se.

"Asi tak půl hodiny." Podíval se na moje ruce, pevně zaťaté do sedadla, a ušklíbl se.

No jasně, řekla jsem si pro sebe. Přece jenom byl upír. Třeba jsme jeli do Atlantidy.

O dvacet minut později zavolal moje jméno přes řev motoru.

"Bello, podívej se." Ukázal přímo před sebe.

Nejdřív jsem viděla jenom temnotu a bílou měsíční stezku zrcadlící se na vodě. Očima jsem

prohledávala místo, kam ukazoval, dokud jsem ve vlnách nenašla beztvarý obrys ozářený

měsíčními paprsky. Mžourala jsem do tmy a silueta dostávala více detailů. Předtím než ji opět

skryly vlny, vyrostla do nepravidelného trojúhelníku s jednou stranou delší než byly ty ostatní. Jak

jsme se přibližovali, mohla jsem vidět, jak se obrysy lehce houpaly ve slabému vánku.

Potom mé oči zaostřily, já si poskládala všechny dílky skládačky dohromady a najednou dávaly

smysl: před námi vystupoval z vody malý ostrov s palmovými listy mávajícími nám na přivítanou a

písečnou pláží bledě zářící v měsíčním osvětlení.

"Kdo to jsme?" zamumlala jsem úžasem, zatímco změnil kurz a zamířil severně přímo

k ostrovu.

Navzdory hluku motoru mě slyšel a zeširoka se usmál ozářen měsíčním světlem.

"To je ostrov Esme."

Člun dramaticky zpomalil, přesně obkreslující krátké molo postavené z dřevěných prken

zbělených svitem měsíce. Nebulo tu nic kromě vln šplouchajících na bok lodi a šelestu palem

pohybujících se ve větru. Vzduch byl teplý, vlhký a provoněný – jako pára která zůstane po horké

sprše.

"Ostrov Esme?" Mluvila jsem potichu, ale jakmile moje slova narušila klid noci, zdála se mi

příliš hlasitá.

"Dar od Carlisle – Esme nabídla, že si ho můžeme půjčit."

Dar. Kdo dává ostrovy jako dar? Zamračila jsem se. Neuvědomila jsem si, že Edwardova

mimořádná štědrost byl jen naučený zvyk.

Položil kufry na molo a otočil se zpět s tím jeho perfektním úsměvem na tváři a natáhl se pro

mě. Místo aby mě chytl za ruku, vzal mě rovnou do náručí.

"Neměl bys počkat až na skutečný práh?" zeptala jsem se přiškrceně, jakmile bez námahy

seskočil z člunu.

Zazubil se na mě. "Jsem nic, když nejsem důkladný."

V jedné ruce sevřel oba obrovské kufry, druhou mě stále držel ve vzduchu a nesl mě nahoru po

bledé písečné cestičce skrz tmavé rostlinstvo.

Na chvilku byla pouze černočerná tma divoce rostoucího porostu hodného džungle, a následně

jsem před sebou spatřila jasné světlo. Vycházelo z místa, kde jak jsem si po chvíli uvědomila, stál

dům – dvě zářivá, široká, čtvercová okna formující vedle hlavního vchodu – který na mě opět

zaútočil ještě důraznějším panickým strachem než předtím, horším než jsem si myslela, že dům

může vyvolat.

Srdce mi zběsile bušilo do žeber, snažíc se utéct mi z hrudi, a dech mi uvíznul v krku. Ucítila

jsem Edwardův pohled na mé tváři, ale odmítnula se na něj podívat. Zírala jsem přímo před sebe,

ale neviděla nic.

Netypicky pro něj se nezeptal se, na co myslím. Hádala jsem, že to znamenalo, že byl stejně tak

nervózní jako jsem byla najednou já.

Odložil kufry na verandu, aby mohl otevřít dveře – nebyly zamčené.

Edward na mě shlédl, čekajíc dokud jsem mu jeho pohled neopětovala, předtím než překročil

práh.

Pronesl mě mlčky skrz dům, provázen rozžínajícími se světly. Můj první dojem z domu byl, že

byl dost velký pro tak malinký ostrov, a zvláštně povědomý. Připomínalo mi to bledé barevné

odstíny, které upřednostňovali Cullenovi; cítila jsem se jako doma. Nicméně jsem se nemohla

soustředit na nic konkrétního. Zrychlený puls mi bušil za ušima a činil všechno trochu rozmazaným.

Potom Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.

Místnost byla velká a bílá a vzdálenější stěna byla skleněná – standardní vybavení mých upírů.

Venku měsíc osvětloval bílý písek a jen několik jardů od domu zářili vlny. Ale tuto část jsem stěží

vnímala. Víc jsem se soustředila na obrovskou bílou postel ve středu místnost, skrytou za nebesy

z jemné síťoviny.

Edward mě postavil na nohy.

"Já... půjdu donést zavazadla."

Místnost byla příliš teplá, dusnější než tropická noc venku. Na krku mi naskočily krůpěje potu.

Pomalu jsem kráčela dopředu, než jsem byla ostatečně blízko, abych se té síťoviny mohla dotknout.

Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu ujistit se, že to všechno bylo skutečné.

Neslyšela jsem, že se Edward vrátil. Najednou mě svým chladným prstem pohladil po krku,

stírajíc kapky mého potu.

"Je tu trochu horko," řekl omluvně. "Myslel jsem... že by to tak bylo nejlepší."

"Důkladný," zamumlala jsem bez dechu a on se zasmál. Znělo to na něj neobyčejně nervózně.

"Snažil jsem se myslet na všechno, co by tohle mohlo udělat... jednodušším," přiznal.

Hlasitě jsem polkla, stále tváři obrácena od něj. Už někdy dřív svět zažil líbánky, jako byly ty

naše?

Znala jsem odpověď. Ne. Nikdy.

"Doufal jsem," řekl Edward pomalu, "že... nejdřív... možná by sis se mnou chtěla jít zaplavat?"

Zhluboka se nadechl a když znovu promluvil, jeho hlas zněj víc uvolněně. "Voda bude opravdu

teplá. Tohle je druh pláže, který budeš schvalovat."

"To zní dobře." Zlomil se mi hlas.

"Jsem si jistý, že by jsi minutu nebo dvě chtěla být člověkem... Byla to dlouhá cesta."

Prkenně jsem přikývla. Necítila jsem se moc lidsky; možná by mi pár minut o samotě pomohlo.

Jeho rty se mi otřely o krk. Spokojeně zavrčel a jeho chladný dech pohladil moji přehřátou

pokožku. "Ať ti to netrvá příliš dlouho, paní Cullenová."

Přejel mi rty dolů po krku až na rameno. "Budu na tebe čekat ve vodě."

Prošel kolem mě ke skleněným dveřím, které vedly rovnou na písečnou pláž. Cestou si vysvlékl

košili, upustil ji na podlahu a vyklouzl dveřmi do měsícem osvětlené noci. Rozpálený, slaný vzduch

se za ním nahrnul do místnosti.

Pohltily moji kůži plameny? Podívala jsem se dolů, abych to zkontrolovala. Ne, nic nehořelo.

Přinejmenším ne viditelně.

Připomněla jsem si, že musím dýchat a klopýtala přímo k obrovskému kufru, který Edward

nechal otevřený na nízkém bílém stolku. Musel být můj, protože moje důvěrně známá kosmetická

taštička byla přímo nahoře a byla tam také spousta růžové, ale nepoznávala jsem ani jediný kousek

oblečení. Jak jsem se prohrabávala skrz úhledně poskládané hromádky – hledajíc něco povědomého

a pohodlného – najednou jsem držela v rukou nechutné množství průhledných krajek a saténu.

Prádélko. Opravdu velice sexy prádélko.

Nevěděla jsem jak nebo kdy, ale jednoho dne za tohle Alice zaplatí.

Prozatím jsem to hodila za hlavu a šla do koupelny, kde jsem skrz dlouhá okna, směřující na

stejnou pláž jako skleněné dveře, nakukovala ven. Nemohla jsem ho vidět; odhadovala jsem, že už

byl ve vodě, neobtěžujíc se vyplavat a nadechnout se. Na obloze se nakláněl téměř kulatý měsíc a

písek byl pod jeho paprsky zářivě bílý. Moje oči zachytily malý pohyb – pověšený přes jednu

z kývajících se palem, které lemovaly pláž, se v jemném vánku třepotal zbytek jeho oblečení.

Kůže mi znovu vzplanula.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a podívala se do velkého zrcadla. Vypadala jsem přesně,

jako bych celý den strávila spánkem v letadle. Našla jsem svůj kartáč a nelítostně jím škubala na

temenu hlavy, dokud nebyly moje vlasy uhlazené. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Opláchla

jsem si obličej a cákala si vodu i na krk, což mě příjemně ochladilo. Bylo to tak dobré, že jsem si

opláchla také paže a nakonec jsem to vzdala a rozhodla se dát si sprchu. Věděla jsem, že bylo

absurdní sprchovat se před plaváním, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla jediná

spolehlivá cesta, jak toho docílit.

Také se mi zdálo, že znovu si oholit nohy by nebylo na zmar.

Když jsem skončila, popadla jsem z věšáku velký bílý ručník a omotala ho kolem sebe.

Potom jsem čelila rozhodnutí, které jsem předtím nezvažovala. Očekávalo se ode mě, že se

obleču? Samozřejmě že nemyslím plavky. Ale zdálo se mi hloupé znovu se obléct. Ani jsem

nechtěla pomyslet na věci, které mi Alice zabalila.

Znovu jsem začala zrychleně dýchat a ruce se mi roztřásly – tolik k uklidňujícímu účinku

sprchy. Začala se mi mírně točit hlava, podle všeho byl další panický záchvat na cestě. Sesunula

jsem se dolů na studenou podlahu složenou z bílých dlaždic a položila si hlavu na kolena. Modlila

jsem se, aby se nerozhodl přijít se na mě podívat, než se zvládnu dát zase dohromady. Nedokázala

jsem si představit, co by si pomyslel, kdyby mě viděl takto sesypanou. Nebylo by pro něj těžké

přesvědčit se, že jsem udělali chybu.

A nevyšilovala jsem, protože jsem si myslela, že děláme chybu. Nic takového. Vyšilovala jsem,

protože jsem neměla ani tušení, co mám udělat a bála jsem se vyjít ven z tohoto pokoje a tvářit se

zmateně. Zvláště pak v tom sexy prádélku. Věděla jsem, že jsem na to ještě nebyla připravená.

Cítila jsem se přesně jako bych měla vystoupit před divadlo zaplněné tisícem lidí a neznala ani

slovo ze svého textu.

Jak to lidé dokážou – spolknout všechny své obavy a svěřit se někomu jinému tak

bezpodmínečně se všemi svými chybami a strachy – s menším než tak absolutním odevzdáním,

které dal Edward mě? Kdyby Edward nebyl venku, kdybych necítila každou buňkou svého těla, že

mě miluje stejně tak moc, jako já jeho – bezpodmínečně a neodvolatelně, a abych byla upřímná i

iracionálně – nikdy bych nebyla schopná zvednout se ze země.

Ale Edward byl venku, takže jsem si pro sebe zašeptala "Nebuď zbabělec" a vydrápala se na

nohy. Pořádně jsem si kolem sebe upevnila ručník a rozhodně vypochodovala z koupelny. Minula

jsem kufr plný oblečení i velkou postel bez povšimnutí a zamířila ven otevřenými skleněnými

dveřmi na jemňoučký písek.

Všechno bylo jen černé a bílé, zbavené měsícem své barevnosti. Kráčela jsem pomalu napříč

jemným pískem, zastavíc se u křivého stromu, kde zanechal svoje oblečení. Opřela jsem si ruce o

hrubou kůru a zkontrolovala, jestli stále a dostatečně dýchám.

Pohlédla jsem do vln, černých v temnotě, a hledala ho.

Nebylo to těžké. Stál zády ke mně po pás ve vodě a zíral vzhůru na oválný měsíc. Bledé měsíční

světlo přeměňovalo jeho kůži na dokonale bílou, přesně jako byl písek či sám měsíc, a jeho mokré

vlasy dělalo stejně černé jako oceán okolo. Stál nehybně, jeho ruce odpočívali dlaněmi dolů na

vodě; poklidné vlny se lámaly kolem něj jakoby byl kámen. Zírala jsem na hladké linie jeho zad,

ramen, paží, krku, na jeho bezchybnou siluetu...

Po kůži mi už horečně nepřeskakovaly plameny – zklidnily se a společně z kouřem sebou

odnesly všechny moje rozpaky, všechnu bázlivost. Bez váhání jsem ze sebe nechala sklouznout

ručník, zanechala ho u stromu ve společnosti jeho oblečení a vykročila do bílého světla; dělalo mě

stejně bledou jako sněhobílý písek.

Nemohla jsem slyšet zvuk svých kroků, když jsem kráčela k vodě, ale on určitě mohl. Neotočil

se. Nechala jsem něžné vlnky převalit se mi přes špičky nohou a zjistila, že ohledně teploty vody

měl pravdu – byla opravdu teplá, jako z koupele. Vkročila jsem do ní, našlapujíc opatrně po

neviditelném dnu oceánu, ale pozornost nebyla nezbytná; písek pokračoval perfektně hladký, mírně

se svažující směrem k Edwardovi. Klesala jsem skrz slabý proud, dokud jsem mu nestála po boku a

potom jsem položila svoji ruku přes tu jeho chladnou, stále ležící na vodě.

"Nádhera," řekla jsem a také se podívala nahoru na měsíc.

"Máš pravdu," odpověděl nezaujatě. Pomalu se otočil čelem ke mně; vytvořil svým pohybem

malé vlny, které se odráželi od mé kůže. Jeho oči vypadaly na jeho ledově zbarveném obličeji

stříbrně. Otočil ruku nahoru tak, že mohl proplést naše prsty pod hladinou vody. Byla dost teplá,

aby mi jeho chladná pokožka nezpůsobovala husí kůži.

"Ale nepoužil bych slovo nádhera," pokračoval. "Ne když tady na porovnání stojíš ty."

Napůl jsem se usmála, zvedla svoji volnou ruku – tentokrát se netřásla – a položila mu ji na

srdce. Bílé na bílém; pro jednou jsme si byli rovni. Nepatrně se pod dotykem mé horké kůže

zachvěl. Jeho dech se zrychlil.

"Slíbil jsem, že se pokusíme," zašeptal, najednou napjatý.

"Pokud... pokud udělám něco špatně, pokud ti ublížím, musíš mi to hned říct."

Vážně jsem přikývla, stále mu hledíc do očí. Udělala jsem další krok skrz vlny a opřela mu

hlavu o hruď.

"Neboj se," zamumlala jsem. "Patříme k sobě."

Byla jsem neočekávaně přemožena pravdivostí svých vlastních slov. Tato chvíle byla tak

dokonalá, tak správná, že neexistoval způsob, jak to zpochybnit.

Jeho ruce se kolem mě ovinuly, přidržujíc si mě u sebe. Léto a zima. Cítila jsem se, jakoby se

každý nerv v mém těle probudil k životu.

"Navždy," souhlasil a pozvolna nás zatáhl do hlubší vody.

Slunce, pálící mě na holé kůži zad, mě ráno probudilo. Pozdě ráno, možná odpoledne. Nebyla

jsem si jistá. Všechno kromě času bylo jasné; věděla jsem přesně, kde jsem byla – světlý pokoj

s velkou bílou postelí, oslnivé sluneční světlo proudící dovnitř otevřenými dveřmi. Síťovaná nebesa

by měla tu záři zmírnit.

Neotevřela jsem oči. Byla jsem příliš šťastná, než abych něco měnila, nezáleželo na tom, jak

málo by to bylo. Jediné zvuky bylo vlny venku, naše dýchání, tlukot mého srdce...

Byla jsem spokojená, dokonce i s žhnoucím sluncem. Jeho chladná kůže byla dokonalá

protilátka na vedro. Ležíc mu na chladivé hrudi, s jeho rukama obtočenýma kolem mě, to vypadalo

velice jednoduše a přirozeně. Divila jsem se, jak jsem mohla být z minulé noci tak vylekaná. Můj

strach teď vypadal pošetile.

Jeho prsty zlehka putovaly dolů po mé páteři a já věděla, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem

oči zavřené a utáhla paže kolem jeho krku, držíc se tak ještě blíž k němu.

Nemluvil; jeho prsty se pohybovaly nahoru a dolů po mých zádech, sotva se mě dotýkající,

když studoval vzor mé kůže.

Byla bych šťastná moci tu zůstat ležet navždy, nikdy nepřerušit tuto chvíli, ale moje tělo bylo

jiného názoru. Rozesmála jsem se svému nedočkavému žaludku. Vypadalo tak všedně být hladový

po tom všem, co se minulou noc přihodilo. Jako snést se zpátky na zem z nějaké vyšší úrovně.

"Čemu se směješ?" zamumlal, stále mě hladící po zádech. Zvuk jeho hlasu, vážný a silný,

s sebou přinesl záplavu vzpomínek na minulou noc a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Jako odpověď na jeho otázku mi zakručelo v břichu. Znovu jsem se zasmála. "Nemůžu prostě

utéct od bytí člověkem na moc dlouho."

Čekala jsem, ale on se se mnou nezasmál. Pomalu, ponořující se do mnoha vrstev blaženosti

zatemňujících mi mysl, přišlo uvědomění si rozdílných ovzduší venku mé vlastní barvité sféry

štěstí.

Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem spatřila, byla jeho bledá, téměř stříbrná, kůže na jeho

krku v oblouku pod bradou. Jeho čelist byla napjatá. Zvedla jsem se na loktu, abych mu mohla

pohlédnout do tváře.

Zíral na průsvitná nebesa nad námi a nepodíval se na mě, když jsem zkoumala jeho vážné rysy.

"Edwarde?" řekla jsem s divným malým knedlíkem v krku. "Co se děje? Něco je špatně?"

"Musíš se ptát?" Jeho hlas byl tvrdý, cynický.

Můj první instinkt, produkt nejistoty v mém životě, byl zjistit, co jsem udělala zle. Přebírala

jsem se skrz všechno, co se stalo, ale nemohla jsem ve svých vzpomínkách nalézt žádnou trpkou

chvilku. Všechno to bylo jednodušší, než bych očekávala; byli jsme jako dva sousední dílky puzzle,

museli jsme do sebe zapadnout. To mi dávalo tajné zadostiučinění – byli jsme slučitelní psychicky

stejně dobře jako ve všech ostatních směrech. Oheň a led, nějakým zázračným způsobem existující

společně bez toho, aby se navzájem zničili. Další důkaz, že jsem k němu patřila.

Nemohla jsem přijít na žádný důvod, který by ho přimět tvářit se takhle – tak stroze a bezcitně.

Co mi ušlo?

Jeho prsty mi klouzali po ustaraných vráskách na čele.

"Na co myslíš?" zašeptal.

"Jsi naštvaný. Nechápu to. Udělal jsem...?" Nedokázala jsem to dokončit.

Přimhouřil oči. "Jak moc jsem ti ublížil, Bello? Pravdu – nesnaž se to zlehčovat."

"Ublížil?" zopakovala jsem; můj hlas zněj vyšší než obvykle, protože jeho slova mě tak

zaskočila.

Nadzvedl obočí a stáhl rty.

Učinila jsem rychlou kontrolu, automaticky napjala tělo, protahujíc a ohýbajíc svaly. Dostavila

se ztuhlost a také hodně bolesti, to byla pravda, ale většinou tu byl jen starý pocit, že všechny moje

kosti jsou stále v celku. Nebyly tu žádné nepříjemné pocity.

A potom jsem se trochu naštvala, protože svými pesimistickými předpoklady zatemnil to

nejdokonalejší ráno ze všech.

"Jak si přišel k takovému závěru? Nikdy mi nebylo líp než teď."

Zavřel oči. "Přestaň s tím."

"Přestat s čím?"

"Přestaň předstírat, že nejsem monstrum, když jsem s tímhle souhlasil."

"Edwarde!" zasyčela jsem, teď už vážně naštvaná. Protáhnul moje zářivé vzpomínky skrze

temnotu, zašpinil je. "Už nikdy to neříkej."

Neotevřel oči; bylo to, jakoby se na mě nechtěl podívat.

"Podívej se na sebe, Bello. A pak mi řekni, že nejsem monstrum."

Zraněná, šokovaná, jsem se bez myšlení řídila jeho pokyny a zalapala po dechu.

Co se mi to stalo? Načechraný bílí sníh, který mi lpěl na kůži, mi nedával žádný smysl.

Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi snesl bílý vodopád.

Stiskla jsem jeden z měkkých bílých kousků mezi prsty.

"Proč jsem celá pokrytá peřím?" zeptala jsem se zmateně.

Netrpělivě vydchl. "Roztrhal jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom jsem nemluvil."

"Ty jsi... roztrhal polštář? Proč?"

"Podívej se, Bello!" téměř zavrčel. Chytl moji ruku – velice opatrně – a natáhl ji. "Podívej se na

tohle."

Tentokrát jsem spatřila, co myslí.

Pod popraškem peří mi na paži začínala kvést obrovská červenající se modřina. Moje oči ji

následovaly nahoru k mému ramenu a zase dolů po žebrech. Uvolnila jsem si ruku a z blízka

studovala svoje barevné levé předloktí. Dotkla jsem se ho, a potom znovu. Nepatrně mi v něm

pulzovalo.

"Oh," vydechla jsem.

Snažila jsem se na to vzpomenout – vzpomenout si na bolest – ale nedokázala jsem to. Nemohla

jsem přivolat chvíli, kdy byl jeho stisk tak pevný, kdy ke mně byly jeho ruce tak tvrdé. Vybavovala

jsem si pouze jeho chvění, když mě těsněji objal a potěšení, které jeho dotyk způsobil...

"Já... tak to mrzí, Bello," zašeptal zatímco jsem zírala na svoje modřiny. "Věděl jsem to. Neměl

bych-" Spolknul zbytek věty. "Mrzí mě to víc, než můžu vyjádřit."

Schoval si obličej do dlaní a dokonale znehybněl.

Dlouhou jsem seděla naprosto ochromená, snažíc se souhlasit – teď když jsem pochopila –

s jeho obviňováním. Bylo to tak rozdílné s pocity, které jsem cítila, že to bylo víc než obtížné.

Šokovanost postupně mizela a nic po sobě nezanechávala. Nicota. Moje mysl byla prázdná.

Nemohla jsem přijít na to, co říct. Jak jsem mu to měla vysvětlit tím správným způsobem? Jak bych