26. ZÁŘIVÁ

 

"Nevím kolik o tom toho můžeme říct Renée." Řekl Charlie,váhajíc s jednou nohou ke dveřím. Natáhnul se a pak jeho břicho zakručelo.

Přikývla jsem. "Já vím. Nechci jí vystrašit. Lepší je jí chránit. Tyhle věci nejsou pro zbabělé."

Jeho rty se smutně zkřivily. " Já se tě taky snažím ochránit, i když nevím jak. Ale já myslím, že jsi se nikdy nehodila do zbabělé kategorie, že jo?"

Usmála jsem se zpět, táhnouc spalující dech skrz zuby.

Charlie si nepřítomně poklepal břicho. "Na něco budu myslet. Máme čas to prodiskutovat, správně?"

"Správně," slíbila jsem mu. Charlie se opozdil na večeři - Sue Clearwaterová vařila pro něj a pro Billyho.

V nějakých ohledech to byl dlouhý den a v jiných tak krátký.To bylo to, o co teď šlo tenhle nešikovný večer, ale nejméně by jedl skutečné jídlo; byla jsem ráda, že se ho někdo snažil zadržet před hladovějící odměnou jeho nedostatečné kuchařské způsobilosti.

Celý den napětí dělalo, že minuty plynuly pomaleji; Charlie nikdy neuvolnil strnulost v jeho ramenech. Ale nespěchal odejít.Koukal na celé dva zápasy - vděčně pohlcený v jeho myšlenkách, že ani nevnímal Emmetovy podnětné vtipy, které víc poukazovaly a víc souvisely s fotbalovým utkáním - a komentáře po hře, a pak zprávy, nehybně až dokud mu Seth nepřipomněl čas.

"Chceš se ještě stavit za Billym a mojí mámou,Charlie? Pojď. Bella a Nessie tady budou i zítra. Pojďme si najít něco k jídlu, eh?"

Bylo čistě vidět, že Charlie nevěří Sethovu odhadu, ale následoval ho ven. Jak se zastavil, pochybnost byla zase tady. Mraky byly řídké, bude pršet. Dokonce mohlo i slunce zapadat.

"Jake říkal, že mě do toho nebudete zasahovat." Mumlal teď ke mně.

"Nechci to udělat pokud bude jiná možnost, jak to obejít. To je to proč jsme ještě tady."

"Řekl, že tu budeš ještě chvilku pokud budu dost silný a budu držet jazyk za zuby."

"Ano...ale nemůžu ti slíbit, že nikdy neodejdu. Je to moc komplikované."

"Týkající se utajovaných věcí." Připomněl mi.

"Správně."

"Navštívíš mě, pokud odejdeš?"

"Slibuju, tati. Teď, kdyzž toho tolik víš, to myslím potřebuješ zpracovat,srovnat si to v hlavě. Uchovám to v tajnosti, jak dlouho budeš chtít."

Půl vteřiny si něco mumlal pod vousy, pak se pomalu naklonil dopředu směrem ke mně s rukama opatrně rozevřenýma. Posunula jsem Renesmee - teď spící - na moji levou ruku, stiskla zuby, zadržela dech a ovinula mojí pravou ruku okolo jeho teplého měkkého boku.

"Buď opravdu blízko." Mumlal."Opravdu blízko."

"Miluju tě tati." Šeptala jsem skrz zuby. Zatřásl se a odtáhl se. Dala jsem ruku dolů.

"Taky tě miluju, dítě. Cokoliv by se změnilo, ale tohle ne."dotknul se jedním prstem Renesmeeiny růžové tváře. "Opravdu ti je hodně podobná."

Zachovala jsem tvář bez výrazu, ačkoli jsem cítila něco jiného. "Myslím že je víc jako Edward," váhala
jsem a přidala, "Má tvoje kudrliny."

Charlie začal a pak si odfrkl. "Heh. Myslim že jo. Heh. Děda." Pochybně zatřásl hlavou. "Můžu jí někdy pochovat."

V šoku jsem zamrkala ale pak jsem se uklidnila. Po půl minutovém rozvažování a usouzení Renesmeeina zevnějšku - vypadala totálně mimo - jsem se rozhodla, že bych mohla dotlačit meze hranice mého štěstí, od doby kdy šli věci dobře podle plánu..

"Tady," řekla jsem a nabídla mu jí. Automaticky nešikovně udělal ze svých rukou kolébku a já mu podala Renesmee. Jeho kůže nebyla dost teplá jako její, ale pošimralo mě to v hrdle, když jsem ucítila horoucí prodění pod tou tenkou vrstvou. Kde se moje bílá pleť o něj otřela, tam zanechala husí kůži. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla reakce na mojí novou teplotu nebo jen duševní reakce.

Charlie tiše zavrčel jak ucítil její hmotnost.

" Je no...robustní."

Zamračila jsem se. Pro mě byla lehká jako pírko. Možná moje měřící schopnost byla ta tam.

" Robustnost je dobrá," řekl Charlie, vidíc můj výraz. Pak si pro sebe zamumlal. " Potřebuje být silná, když je obklopená tímhle šílenstvím." Jemně uskočil rukama, kolébajících málo ze strany na stranu.

"Je to nejhezčí dítě, které jsem kdy viděl, včetně tebe, dítě. Promiň ale je to pravda."

"Já vím, že je."

"Krásné dítě." Řekl znova ale tentokrát to bylo blíž broukání či cukrování.

Mohla jsem to vidět v jeho obličeji - mohla jsem vidět jak to tam sílí. Charlie byl právě bezmocný proti jejímu okouzlení jako většina z nás. Dvě vteřiny v rukách, a už si ho přivlastnila.

"Můžu zase zítra přijít?"

"Jasně tati. Samozřejmě. Budeme tady."

"Měla bys být." Řekl vážně, ale jeho obličej byl mírný, ještě hledící na Renesmee. "Uvidíme se zítra, Nessie."

"Ty taky ne."

"Huh?"

"Jmenuje se Renesmee. Jako Renée a Esme dohromady. Bez obměn." Bojovala jsem abych se uklidnila bez jediného nadechnutí. "Chceš slyšet její prostřední jméno?"

"Jasně."

"Carlie. S písmenem C. Jako Carlisle a Charlie dohromady."

Charlieho oční vrásky osvětlily jeho tvář, když se široce usmál, odložujíc ostrahu. "Díky Bells."

"Já děkuju tobě. Všechno se tak rychle změnilo. Moje hlava nepřestává myslet. Když tě nenechám teď, tak nevím jak ovládnu - realitu." Měla bych spíš říct, že nevím jak ovládnu to co jsem. Bylo by to mnohem víc než potřeboval vědět.

Charlie břicho zakručelo.

"Běž jíst tati. Budu tady." Vzpomněla jsem si na to jak jsem se cítila, když jsem se poprvé nepohodlně ponořila do fantazie - pocit, že všechno může zmizet se světlem vycházejícího slunce.

Charlie přikývl a pak mi neochotně vrátil Renesmee. Naposled se podíval na mě do domu; jeho oči byly na chvíli trochu divočejší, jak zíral okolo velkého jasného pokoje.Všichni ještě tiší, kromě Jacoba, který jak jsem mohla slyšet nájezdní chladič v kuchyni; Alice lenošila na koberečku u schodiště s Jasperovou hlavou na klíně; Carlisle měl hlavu skloněnou nad knížkou v jeho klíně; Esme si broukala, hrající na poznámkový blok, zatímco Rasalie a Emmet položili ven pod schody základ památného domu; Edward se hnal k pianu a hrál k sobě velmi něžně. Nebyl tu žádný důkaz, že by měl den skončit, že by tu měl být nějaký čas na jídlo nebo změnu aktivit na přípravu na večer. Něco nehmatatelného se na atmosféře změnilo. Cullenovi se už těžce nesnažili jako obvykle - lidská šaráda sklouzla tak jemně, dostatečně na to aby Charlie pocítil rozdíl.

Otřásl se, zatřásl hlavou a povzdechl si. "Uvidíme se zítra, Bello." Zamračil se a pak přidal,"Míním, že to není jako ty, nevypadáš.. dobře. Zvyknu si na to."

"Díky tati."

Charlie přikývl a šel promyšleně k autu. Koukala jsem na něj dokud neodjel; nebylo to, až dokud
jsem
slyšela jeho pneumatiky trefit na dálnici, uvědomila jsem si že jsem to udělala. Opravdu jsem celý den nenapadla Charlieho. Úplně sama. Musím mít supersílu!

Vypadalo to až moc dobře na to aby to byla pravda. Opravdu můžu mít obě moje nové rodiny a taky trochu z mé staré? Myslím, že včerejšek byl perfektní.

"Wow," zašeptala jsem. Zamrkala jsem a ucítila třetí sadu rozpadlých čoček.

Zvuk piana se přerušil, a Edwardova ruka mě objala a jeho brada se opřela o moje rameno.

"Vzala jsi my moje slova přímo z pusy."

"Edwarde, já to dokázala!"

"Jo, dokázala. Byla jsi neuvěřitelná. Všechny ty starosti okolo tvého znovuzrození a pak jsi to všechno přeskočila." Zasmál se tiše.

"Kdybych si nevšiml znovuzrození, tak si ještě nejsem jistý jestli je opravdu upír."zavolal Emmet zpod schodů. " Je moc krotká."

Všechny trapné komentáře, které řekl před Charliem mi najednou znovu zněly v uších, byl to nepochybně dobrý nápad, že jsem držela Renesmee. Zcela neschopná pomoct mé reakci, jsem polohlasem zavrčela.

"Oooo, děsivé," chechtal se Emmet.

Zasyčela jsem , a Renesmee se pohnula v mé náruči. Několikrát zamrkala, pak se podívala okolo se zmateným výrazem. Zavětřila, pak dosáhla na můj obličej.

"Charlie přijde zítra." Ujistila jsem jí.

"Výborně," řekl Emmet. Tentokrát se s ním smála i Rosalie.

"Ne skvělé," řekl Edward opovržlivě, natahujíc ruce aby si ode mě vzal Renesmee. Zamrkal na znamení když jsem zaváhala, a tak, trochu zmateně, jsem mu jí dala.

"Co tím myslíš?"požadoval Emmet.

"Je trochu hloupé, nemyslíš, znepřátelit si silnějšího upíra v domě?"

Emmet hodil zpátečku a odfrkl si . "Prosím!"

"Bello," zamumlal ne mě Edward zatímco Emmet zblízka poslouchal, "pamatuješ si před několika měsíci,jsem se tě zeptal, co by mě jednou potěšilo, až budeš nesmrtelná?"

Zvonek matně zazvonil. Probírala jsem se rozmazanýma lidskýma vzpomínkami. Za chvilku jsem jsem si vzpomněla a zalapala po dechu, "Oh!"

Alice dlouho trylkovala, zvonícím smíchem. Jacob
strčil hlavu přes roh,s pusou nacpanou jídlem.

"Co?" zabručel Emmet.

"Opravdu?" zeptala jsem se ho.

"Věř mi," řekl.

Zhluboka jsem se nadechla."Emmete, jak se cítíš na malou sázku?"

Najednou byl na nohách. "Strašlivé. Předlož to!"

Na sekundu jsem se kousla do rtu. Byl tak obrovský.

"Pokud se moc nebojíš...?" navrhl Emmet.

Srovnala jsem ramena. "Ty. Já. Páka. Stůl v jídelně. Teď"

Emmetův široký úsměv
se roztáhl přes jeho obličej.

"No Bello," řekla rychle Alice, "Myslím, že Esme má ten stůl docela ráda. Je starožitný."

"Díky," ušklíbla se na ní Esme.

Následovala jsem ho dozadu,směrem ke garáži; mohla jsem slyšet všechny ostatní, jak se vlekli za námi. Stál tu dost velký žulový balvan z opadající skály u řeky, zřejmě Emmetův cíl. Ačkoli velký kámen byl trochu kulatý a nepravidelný, vykoná svojí práci.

Emmet umístil jeho loket na kámen a mával na mě, abych ho následovala.

Byla jsem znova nervózní jako když jsem viděla Emmetovy tlusté svaly, ale zachovala jsem klidný obličej.Edward slíbil, že budu na chvilku silnější než kdokoliv jiný. Byl si tím tak jistý a já se cítila silně. Tak silně? Pochybovala jsem, když jsem se podívala na Emmetovy bicepsy. Ačkoli jsem nebyla ani dva dny stará, a to by mělo být k něčemu. Leda že by na mě nic nebylo normální. Možná jsem nebyla tak silná jako normální novorozený. Možná to bylo to, proč bylo ovládání se
pro mě tak snadná.

Snažila jsem se lhostejně nastavit můj loket proti kameni.

"Dobře, Emmete. Pokud vyhraju, tak nemůžeš říct ani jedno slovo
o mém sexuálním životě, nikomu, dokonce ani Rose. Ne narážky, ne poznámky - nic."

Jeho oči se zužily. "Dohodnuto. Ale když vyhraju já, tak to bude ještě horší."

Slyšel jak se zastavil můj dech a zle se ušklebil. V jeho očích nebyl žádný náznak blafování.

"Podrobuješ se tak snadno, sestřičko?" posmíval se. "Nic divokého jako ty tady není? Vsadím se, že domek nemá ani škrábnutí." Smál se."Řekl ti Edward kolik domů jsme Rose a já rozbili?"

Zaskřípala jsem zuby a uchopila jeho velkou ruku."Jedna, dva.."

"Tři,"zabručel , a vyrazil proti mé ruce.

Nic se nestalo.

Oh, mohla jsem cítit sílu, kterou používal. Moje nová mysl se zdála být velmi dobrá na tyto druhy výpočtů, a tak jsem mohla říct, že pokud by se nesetkal s nějakým vzdorem, tak by jeho ruka bez obtíží rozmlátila přímo skrz ten kámen. Tlak se zvětšil, a já se náhodně zajímala, jestli by náklaďák jedoucí 40 mil za hodinu z ostrého svahu dovedl mít stejnou sílu. Padesát mil za hodinu? Šedesát? Nepochybně víc.

Nestačilo to aby se mnou pohnul. Jeho ruka vystřelila proti mé s drtivou silou, ale nebylo to nepříjemné. Podivným způsobem to bylo dobré. Od té doby co jsem se probudila jsem musela být velmi opatrná, těžce se snažíc nic nerozbít. Bylo to divná úleva, když jsem použila svaly.Radši nechat sílu plynout
než ji bojovně krotit.

Emmet zabručel; jeho čelo svraštěné a celé jeho tělo napjaté v jedné strnulé přímce směrem k překážce, kterou byla moje nehybná ruka. Na moment jsem ho nechala zapotit - obrazně řečeno - zatímco jsem si užívala pocit šílené síly proudící skrz mou ruku.

Za pár sekund,myslím, jsem tím byla trochu znuděná. Napnula jsem se;Emmet ztratil výšku.

Zasmála jsem se. Emmet krutě zavrčel skrz zuby.

"Jenom zavři pusu." Připomněla jsem mu, a pak jsem vrazila jeho ruku do kamene. Od lesa se opakovala ozvěna ohlušujícího praskotu. Skála se otřásla a kus - asi osmina hmotnosti - se odlomil u neviditelně poškozené části a roztříštil se o zem. Spadl Emmetovy na nohu , a já se zahihňala. Mohla jsem slyšet Jacobův a Edwardův tlumený smích.

Emmet odkopl kousek
kamene přes řeku. Ten přepůlil
mladý javor před tím,
jak zaduněl o základy velké jedle, která se naklonila a poté se svalila na jiný strom.

"Odveta. Zítra."

"To se tak rychle neopotřebuje," řekla jsem mu. "Možná bys mi měl dát tak měsíc."

Emmet zabručel, zablesknouc zubama. "Zítra."

"Hej, cokoliv tě udělá šťastným, velký brácho."

Jak se obrátil k odchodu, praštil do žuly, narážejíc na lavinu střepů a prachu. Dětským způsobem to bylo parádní.

Fascinovaná nepopiratelným důkazem, že jsem silnější než nejsilnější upír, kterého znám, jsem položila ruce, s prsty široce roztaženými, proti skále. Pak jsem pomalu zatlačila prsty do kamene, drtící spíše než tlačící;konzistence mi připomněla tvrdý sýr. Skončila jsem s hrstkou štěrku.

"V pohodě/Cool," mumlala jsem.

S úšklebkem

roztahujícím se přes můj obličej, zakroužila jsem v neočekávaném kruhu a karate -
usekla jsem skálu stranou mé ruky. Kámen zaječel a naříkal a - s velkým dýmem prachu - rozštěpil se na dva.

Začala jsem se chechtat.

Nedávala jsem pozor chechtání za mnou, zatímco jsem bouchala a kopala do zbytku kousků kamene.Moc jsem se bavila, nepřítomně se huhňajíc celou dobu. Až do doby, kdy jsem uslyšela nové malinké zahuhňání, posazené vysoko jako rolničky, mě odvrátilo od mé hloupé hry.

"Právě se zasmála?"

Všichni civěli na Renesmee se stejným ohromeným výrazem,který jsem musela mít na tváři také.

"Ano," řekl Edward.

"A kdo se nesmál?" zamumlal Jake a zakoulel očima.

"Řekni mi, že ses na svém prvním běhu nepokusil kousnout " škádlil Edward, vůbec bez nepřátelství v hlase.

"To je jiné," řekl Jacob, a já překvapeně koukala, když výsměšně praštil do Edwardova ramena.

"předpokládal jsem, že Bella dospěla. Je vdaná a máma a všechno. Neměla by být důstojnější? "

Renesmee se zamračila, a dotkla se Edwardovy tváře.

"Co chce?" zeptala jsem se.

"Méně důstojnosti," řekl Edward s úšklebkem. "Bavila se skoro stejně jako já, když jsem pozoroval jak se dokážeš sama zabavit."

"Jsem vtipná?" zeptala jsem se Renesmee, skákajíc zpět a natahujíc se ve stejnou dobu kdy se ona natahovala ke mně. Vzala jsem si jí z Edwardových rukou a ukázala jí kus skály v mých rukách.

"Chceš to zkusit?"

Usmála se svým zářivým úsměvem a vzala si kámen do obou rukou. Zmáčkla, a malý záhyb se jí vytvořil mezi obočím, jak se soustředila.

Byl tu nepatrný drtící zvuk, a trochu prachu. Zamračila se a pořádně se o mě podpírala.

"Udělám to," řekla jsem , rozbila jsem kámen na písek.

Zatleskala a smála se; nádherný zvuk, který nás přinutil připojit se.

Slunce najednou protrhlo mraky, vystřelujíc dlouhé rubínové a zlaté paprsky přes nás deset, a já byla okamžitě ztracená kvůli kráse mé kůže ve světle západu slunce. Zmatená z toho.

Renesmee pohladila jemnou, diamantově třpytivou plochu, pak položila svou ruku vedle mé. Nic co by ji drželo uvnitř po čas slunného dne jako mé svítivé odlesky.Dotkla se mého obličeje, myslíc rozladěně na rozdíly.

"Jsi hezčí,"ujistila jsem ji.

"Nejsem si jistý jestli s tím můžu souhlasit," řekl Edward a když jsem se otočila, abych
mu odpověděla, mě sluneční světlo v jeho obličeji omráčilo do němoty.

Jacob měl před obličejem ruku, předstírajíc že si chrání oči před září. "Zrůdná Bella." Komentoval Jacob.

"Jak úžasné stvoření to je,"mumlal Edward, téměř souhlasně, jako kdyby byl Jacobův komentář myšlen jako kompliment. Byl obojí, oslňující i oslněn.

Byl to divný pocit - ne překvapující, mínila jsem tak, protože vše co mi před tím se zdálo být divné teď - bylo něco přirozeného. Jako člověk, jsem nikdy v něčem nebyla nejlepší. Byla jsem dobrá v jednání s Renée, ale pravděpodobně hodně lidí v tom bylo lepší; zdálo se, že to Phil bere po svém.Byla jsem dobrý student, ale nikdy jednička ve třídě. Je zřejmé, že jsem se nemohla počítat mezi atlety. Ani umělecky nebo muzikálně, žádný zvláštní talent, kterým bych se mohla chlubit.Nikdo by mi
nikdy neudělil trofej za čtení knih.Po osmnácti letech průměrnosti, jsem si zvykla na průměr. Teď jsem si uvědomila, že jsem se dávno vzdala touhy zazářit v čemkoliv. To co jsem zrovna dělala nejlépe ,tak celkem nezapadalo do mého světa.
To bylo opravdu rozdílné. Teď jsem byla úžasná - pro ně i pro mě. Bylo to jako bych se narodila pro to být upír. Tahle představa mě rozesmála, ale taky se mi chtělo zpívat. Nalezla jsem opravdové místo na světě, místo kam jsem se hodila, místo kde jsem zazářila.

27. Cestovní plány

Brala jsem báje mnohem víc vážně od doby co jsem se stala upírem.

Často, když jsem se ohlédla přes mé tři měsíce nesmrtelnosti, jsem si představovala, jak by nit mého života vypadala v sudiččině tkalcovském stavu - kdo ví jestli skutečně existují? Byla jsem si jistá, že moje nit musela měnit barvu; myslím, že pravděpodobně na začátku byla
pěkná béžová, něco podpůrného a neporovnatelného, něco co by vy vypadalo dobře v pozadí. Nyní to vypadá na jasně rudou, nebo možná zlatě lesknoucí.

Tento nástěnný koberec rodiny a přátel, který se tkal dohromady okolo nás byl nádherný, zářící věc, plný jejich záře, doplněná barvami.

Byla jsem překvapena některými vlákny které byly součástí mého života. Vlkodlaci, se svými hlubokými, lesními barvami, nebyli něco, co bych očekávala; Jakob, samozřejmě, a taky Seth. Ale moji staří přátelé Quil a Embry se stali součástí látky, když se přidali k Jakobově smečce, a dokonce i Sam a Emily byli srdeční. Napětí se mezi našima rodinama zmírnilo, převážně kvůli Renesmee. Bylo snadné ji milovat.