8.kapitola - Milovaná (Loved)

"Vy se bojíte létat?" Hledaččin hlas byl plný nedůvěry hraničící s výsměchem. "Osmkrát jste byla na cestě hlubokým vesmírem a bojíte se letět tak krátkou vzdálenost do Tucsonu v Arizoně?"

"Zaprvé, nebojím se letět. Zadruhé, když jsem byla na cestě hlubokým vesmírem, nebyla jsem si tak úplně vědomá toho, kde vůbec jsem, což bylo způsobeno tím, že jsem byla uložena v hibernační komoře. A zatřetí, tomuto hostiteli se dělá v letadlech špatně."

Hledačka znechuceně zakoulela očima. "Tak si vezměte nějaký prášek! Co byste dělala, kdyby Léčitel Fords nebyl přeložen do nemocnice Svaté Mary? Jela byste autem až do Chicaga?"

"Ne. Ale protože možnost jet autem je teď reálná, tak ji využiji. Bude hezké vidět z tohoto světa něco víc. Poušť může být úžasná – "

"Poušť je smrtelně nudná."

" – a já nikam nepospíchám. Musím si promyslet mnoho věcí a docela bych uvítala být nějaký čas sama." Podívala jsem se jí do očí a snažila se dát dostatečný důraz na poslední slovo.

"Stejně nechápu, proč chcete navštívit svého starého Léčitele. Tady jsou spousty spolehlivých Léčitelů."

"Jsem spokojená s Léčitelem Fordsem. Má s tímhle zkušenosti a já nevěřím, že už mám všechny informace, které potřebuji." Znovu jsem se na ni významně podívala.

"Nemáte čas nikam nepospíchat, Tulačko. Poznám ta znamení."

"Promiňte mi, že nepovažuji vaše informace za nezaujaté. Lidské chování znám dost na to, abych poznala znaky manipulace."

Zlostně se na mě podívala.

Balila jsem si pár věcí, které jsem si plánovala vzít s sebou do vypůjčeného auta. Měla jsem dost oblečení, aby mi vydrželo týden bez toho, abych musela prát, a také základní hygienické potřeby. Přestože jsem si toho s sebou nebrala moc, za sebou jsem toho nechávala ještě méně. V oblasti osobního vlastnictví jsem toho moc neshromáždila. Po všech těch měsících byl můj malý byt pořád stejně holý, poličky byly pořád stejně prázdné. Možná jsem se tu nikdy nechtěla usadit.

Hledačka stála na chodníku vedle otevřeného kufru mého auta a zasypávala mě otázkami a sarkastickými komentáři pokaždé, když jsem byla v doslechu. Alespoň jsem si byla bezpečně jistá, že není dost trpělivá na to, aby mě sledovala i po cestě. Poletí do Tucsonu a doufala, že se jí podaří mě přemluvit, abych udělala to samé. Byla to obrovská úleva. Představila jsem si, jak se by ke mně pokaždé přidala, kdybych zastavila na jídlo, potulovala by se kolem benzinové pumpy, když by čekala, až vyjdu ze záchodů, její nevyčerpatelné pátrání by na mě čekalo vždycky, když bych zastavila na semaforu. Při té myšlence mi přejel mráz po zádech. Pokud by nové tělo znamenalo osvobození se od této Hledačky... no, to byla docela lákavá vyhlídka.

Ale ještě jsem měla jednu možnost. Mohla bych tento svět opustit jako neúspěšný a posunout se na desátou planetu. Mohla bych pracovat a zapomenout na tuto zkušenost. Země by mohla být jenom krátký záblesk v mém jinak neposkvrněném záznamu.

Ale kam bych šla? Na planetu, na které jsem už byla? Zpívající svět byl jeden z mých oblíbených, ale vzdát se zraku, aby ho nahradila jen slepota? Planeta květin byla půvabná... Ale formy života založené na chlorofylu měly tak malý rozsah emocí. Připadalo by mi to tam nesnesitelně pomalé po rychlém tempu lidského světa.

Nová planeta? Byl tu jeden nový přírůstek – tady na Zemi říkali novým hostitelům, protože nenašli žádné lepší přirovnání, Delfíni, přestože spíš než mořské savce připomínali draky. Byl to vysoce vyvinutý druh a bezpochyby pohyblivý, ale po dlouhém čase stráveném mezi Vidoucími květinami mi byla myšlenka na další vodní planetu odporná.

Ne, na této planetě toho bylo ještě tolik, co jsem nezažila. Žádné jiné místo v celém známém vesmíru mě tolik nelákalo jako tento malý stinný kousek zeleně na této tiché ulici. Nic nemělo to kouzlo prázdné pouštní oblohy, kterou jsem viděla jenom v Melaniiných vzpomínkách.

Melanie neměla na věci stejný názor jako já. Od mého rozhodnutí najít Fords Deep Waters, mého prvního Léčitele, byla velmi tichá. Nebyla jsem si jistá, co její odstup znamená. Snažila se vypadat méně nebezpečně, jako menší břímě? Připravovala se na Hledaččin vpád?  Na smrt? Nebo se připravovala na boj se mnou? Chtěla se pokusit zmocnit se kontroly?

Ať už byl její plán jakýkoliv, udržovala si odstup. Byla jenom nejasnou, ale ostražitou známkou cizí přítomnosti vzadu v mé hlavě.

Naposledy jsem vešla dovnitř a hledala cokoliv, co bych tu mohla zapomenout. Byt vypadal prázdný. Byl tu jenom základní nábytek, který tu zanechal poslední obyvatel. V kredenci byly pořád stejné talíře, na posteli stejné polštáře, na stolech stejné lampy; kdybych se nevrátila, pro dalšího obyvatele tu nebude moc věcí, které by musel uklízet.

Když jsem byla ve dveřích, zazvonil telefon. Otočila jsem se, abych ho zvedla, ale už bylo pozdě. Už jsem nastavila záznamník, aby se spustil po prvním zazvonění. Věděla jsem, co volající uslyší: mé neurčité vysvětlení, že budu na zbytek semestru pryč a že mé hodiny budou do té doby, než se najde náhrada, zrušeny. Žádný důvod. Podívala jsem se na hodiny stojící na televizi. Bylo skoro osm hodin ráno. Byla jsem si jistá, že mi volal Curt, který právě dostal e-mail obsahující jenom o trochu detailnější vysvětlení, který jsem mu poslala včera večer. Cítila jsem se provinile, že jsem nesplnila své závazky vůči němu, skoro jako bych už skákala. Možná, že tenhle krok, tohle ukončení, byl předehrou k mému dalšímu rozhodnutí, k mé větší hanbě. Ta myšlenka byla nepříjemná. Nutila mě, abych nechtěla slyšet, co mi chtěl volající říct, přestože jsem nikam nespěchala.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po prázdném bytu. Nevypadalo to, že bych tu něco nechala, necítila jsem, že bych to tu měla ráda. Měla jsem zvláštní pocit, že mě tento svět – ne jenom ten Melaniin, ale celá tato planeta – nechtěl, jakkoliv hodně já jsem chtěla jej. Vypadalo to, že prostě nemohu zapustit kořeny. Kysele jsem se usmála při myšlence na kořeny. Ten pocit byl prostě pověrčivý nesmysl.

Nikdy jsem neměla hostitele schopného pověrčivosti. Byl to zajímavý pocit. Jako kdybych věděla, že jsem sledovaná, ale přitom nebyla schopná najít toho pozorovatele. Cítila jsem, jak se mi na krku zvedá husí kůže.

Prudce jsem za sebou zabouchla dveře, ale zámků jsem se nedotkla. Nikdo sem nepřijde, dokud se nevrátím nebo dokud tohle místo nedostane někdo nový.

Bez jediného pohledu na Hledačku jsem nastoupila do auta. Nikdy jsem moc neřídila, a Melanie také ne, takže jsem byla trochu nervózní. Ale byla jsem si jistá, že si na to za chvíli zvyknu.

"Počkám na vás v Tucsonu," řekla Hledačka, když jsem nastartovala, a naklonila se k okénku u sedadla spolujezdce.

"O tom nepochybuji," zamumlala jsem.

Na svých jsem našla ovládání. Pokusila jsem se skrýt úsměv, když jsem zmáčkla tlačítko, kterým se zavírala okna, a pozorovala jsem, jak uskočila.

"Možná...," řekla a snažila se mluvit dost nahlas, abych ji slyšela přes hukot motoru i přes zavřené okno, "možná to zkusím jako vy. Možná se uvidíme cestou."

Usmála se a pokrčila rameny.

Řekla to jenom proto, aby mě naštvala. Snažila jsem se vypadat tak, aby si myslela, že se jí to nepodařilo. Soustředila jsem svou pozornost na silnici před sebou a opatrně jsem se rozjela.

Bylo lehké dostat se na dálnici a potom jsem jednoduše sledovala cedule směrem ven ze San Diega. A brzy už tam nebyly žádné cedule a žádná místa, kde bych mohla špatně odbočit. Za osm hodin budu v Tucsonu. Nebyla to dost dlouhá doba. Možná po cestě zastavím v nějakém malém městě a přespím tam. Pokud bych si mohla být jistá, že Hledačka bude přede mnou, raději na mě netrpělivě čekat než mě sledovat, zastávka by bylo příjemné zdržení.

Zjistila jsem, že se často dívám do zpětného zrcátka a hledám jakékoliv znamení, že mě někdo sleduje. Jela jsem pomaleji než všichni ostatní, jak jsem nechtěla dojet do cíle, a ostatní auta mě bez zastavení míjela. Jak mě předjížděla, neviděla jsem žádnou tvář, kterou bych snad mohla poznat. Neměla jsem dovolit, aby mě Hledaččin posměch trápil; zcela jistě neměla povahu na to jet někam pomalu. Ale... dál jsem se po ní dívala.

Byla jsem na západě u oceánu a také na sever a na jih podél kalifornského pobřeží, ale nikdy jsem nebyla ani kousek na východě. Civilizace rychle mizela a brzy jsem byla obklopená bezvýraznými kopci a kameny, které byly předzvěstí prázdné pouštní pustiny.

Bylo uklidňující být daleko od civilizace a to mi vadilo. Neměla bych osamění tak vítat. Duše byly společenské. Žili jsme, pracovaly a rostly společně v harmonii. Všichni jsme byli stejní: mírumilovní, přátelští, upřímní. Proč bych se měla cítit lépe stranou od svého vlastního druhu? Byla to vina Melanie?

Chvíli jsem ji hledala, ale byla vzdálená, snila vzadu v mé hlavě.

Takhle to bylo nejlepší od té doby, co začala znovu mluvit.

Míle rychle ubíhaly. Za oknem se monotónně míhaly tmavé, hrubé kameny a zaprášené rostliny. Všimla jsem si, že jedu rychleji, než jsem chtěla. Nebylo tu nic, co by mou mysl zaměstnalo, a proto bylo těžké se loudat. Nepřítomně jsem se zamyslela nad tím, proč byla poušť v Melaniiných vzpomínkách o tolik barevnější, proč byla tak neodolatelná. Přiblížila jsem svou mysl k té její a snažila se zjistit, co pro ni bylo na tomto opuštěném místě tak zvláštní.

Ale ona neviděla tuto mrtvou zemi, která nás obklopovala. Snila o jiné poušti, červené a plné kaňonů, o magickém místě. Nesnažila se mi zabránit, abych to viděla. Vlastně vypadala, že o mé přítomnosti ani neví. Znovu jsem se sama sebe ptala, co její odstup znamenal. Nenašla jsem jedinou útočnou myšlenku. Vypadalo to spíš jako příprava na konec.

Ve své vzpomínce žila na šťastnějším místě, jako kdyby nikdy neříkala sbohem. Bylo to místo, které mi nikdy předtím nedovolila spatřit.

Byl to srub, vynalézavé obydlí zastrčené do výklenku v červeném pískovci nebezpečně blízko k čáře, kam sahá velká vody. Nenápadné místo, daleko od všech cest a silnic, postavené ve zdánlivě nesmyslné poloze. Hrubé místo bez jakékoliv známky moderní techniky. Pamatovala si, jak se smála u dřezu, kde musel člověk pumpovat, aby tam vůbec ze země dostal vodu.

"Je to lepší než potrubí," říká Jared a vráska mezi jeho očima se prohlubuje, jak se jeho obočí přibližují k sobě. Vypadá, jako by se mého smíchu děsil. Bojí se, že se mi to nebude líbit? "Nic, co by šlo vystopovat, žádný důkaz, že jsme tady."

"Je to úžasné," říkám rychle. "Je to jako ve starém filmu. Je to perfektní."

Úsměv, který vlastně nikdy neopouští jeho tvář – směje se i ve spánku – se rozšíří. "Ve filmech se nemluví o těch nejhorších věcech. Pojď, ukážu ti, kde je latrína."

Slyším v kaňonu ozvěnu Jamieho smíchu, když běží před námi. Jeho černé vlasy poskakují stejně jako celé jeho tělo. Poslední dobou tenhle malý kluk s dohněda opálenou kůží poskakuje pořád. Neuvědomila jsem si, kolik toho na svých útlých ramínkách nese. Co jsme s Jaredem, je najednou plný života. Zmizel ten vyděšený výraz, nahradil ho široký úsměv. Oba jsme houževnatější, než jsem si myslela.

"Kdo to tu postavil?"

"Můj otec a starší bráchové. Já jsem trochu pomáhal, nebo spíš trochu překážel. Táta ml rád, když mohl ode všeho na chvíli zmizet. A moc se nezajímal o formality. Nikdy se nesnažil zkusit zjistit, komu to tady patří, nebo si sehnat povolení." Jared se směje a zaklání přitom hlavu. Ve světlých proužcích v jeho vlasech tančí sluníčko. "Tohle místo oficiálně neexistuje. To je výhodné, ne?" Najednou se natáhne a chytí mě za ruku, nevypadá, že by o tom přemýšlel.

Moje kůže na místech, kde se setká s tou jeho, pálí. Je to pocit lepší než dobrý, ale způsobuje mi to zvláštní bolest v hrudi.

Vždycky se mě takhle dotýká, vždycky vypadá, že potřebuje ujištění, že jsem tady. Nevšiml si, co to mi ten jednoduchý dotek jeho teplé dlaně dělá? Také se mu zrychlí tep? Nebo je jenom šťastný, že už není sám?

Houpe našima rukama, když procházíme pod několika topoly, jejichž zelená barva vypadá proti červeným kamenům tak živě, takže se mi dělají mžitky před očima. Je tu šťastný, šťastnější než kdekoliv jinde. Já jsem také šťastná. Ten pocit je pořád cizí.

Od té první noci mě nepolíbil, od té doby, co jsem vykřikla, když jsem na jeho krku našla tu jizvu. To me nechce znovu políbit? Měla bych já políbit jeho? Co když se mu to nebude líbit?

Podívá se dolů na mě a usmívá se, vrásky kolem jeho očí se zkroutí a vypadají jako pavučiny. Napadne mě, jestli je opravdu tak hezký, jak mi připadá, nebo jestli mi to tak připadá jenom proto, že je na tomhle světě poslední kromě mě a Jamieho.

Ne, nemyslím si, že je to tím. Opravdu je hezký.

"Na co myslíš, Mel?"ptá se. "Vypadáš, jako by ses soustředila na něco moc důležitého." Zasměje se.

Pokrčím rameny a v břiše cítím chvění. "Je to tu nádherné."

Rozhlédne se. "Ano. Ale není domov vždycky nádherný?"

"Domov," opakuji tiše to slovo. "Domov."

"Také tvůj domov, jestli chceš."

"Chci." Vypadá to, že každá míle, kterou jsme za minulé tři roky ušli, směřovala sem. Nikdy odtud nechci odejít, přestože jednou budeme muset. Jídlo neroste na stromech. Alespoň ne na poušti.

Stiskne mou ruku a moje srdce se prudce rozbuší. Je to stejné jako bolest, ale je to příjemné.

Zaplavil mě zmatek, když Melanie přeskočila dopředu, její myšlenky se točily okolo mě skrz horký den, dokud slunce nezapadlo za červené skály kolem. Jela jsem dál, připadala jsem si skoro zhypnotizovaná nekonečnou silnicí, která se táhla přede mnou, a křovím, které se míjelo kolem mě v otupující jednotvárnosti.

Nakoukla jsem do úzké malé ložnice. Matrace je jenom pár centimetrů od tvrdých kamenných stěn.

Ten pohled mě zaplavuje hlubokým pocitem radosti, když vidím Jamieho spát na opravdové posteli a s hlavou na měkkém polštáři. Své dlouhé ruce a nohy má roztažené, takže zbývá málo volného místa pro mě. Ve skutečnosti je mnohem větší, než ho vidím já ve své hlavě. Skoro deset – brzy už ani nebude dítě. Kromě toho, že pro mě bude dítě vždycky.

Jamie dýchá vyrovnaně, spí hluboce. Nemá žádný děsivý sen, alespoň ne teď.

Tiše zavřu dveře a vracím se k malému gauči, kde čeká Jared.

"Děkuju," zašeptám, přestože vím, že i kdybych křičela, Jamieho bych neprobudila. "Cítím se špatně. Tenhle gauč je pro tebe moc krátký. Možná by sis měl lehnout k Jamiemu do postele."

Jared se zachechtá. "Mel, ty jsi jenom o pár centimetrů menší než já. Alespoň jednou se vyspi pohodlně. Příště až budu venku, ukradnu si něco na spaní."

Nelíbí se mi to, z mnoha důvodů. Odejde brzy? Vezme nás s sebou, až půjde? Vidí tohle rozdělení pokojů trvale?

Položí mi ruku kolem ramen a přitáhne si mě k sobě. Přitisknu se blíž, přestože z horka planoucího z jeho doteku mě bolí srdce.

"Proč se mračíš?" ptá se.

"Kdy budeš... Kdy budeme muset znovu odejít?"

Pokrčí rameny. "Dávali jsme velký pozor, když jsme sem šli, takže se nemusíme pohnout pár měsíců. Můžu jít na pár nájezdů, jestli chceš chvíli zůstat na jednom místě. Určitě jsi už unavená ze všeho toho utíkání."

"Ano, to jsem," souhlasím. Zhluboka se nadechnu, abych získala odvahu. "Ale jestli půjdeš ty, půjdu i já."

Obejme mě pevněji. "Přiznám se, že se mi to tak líbí víc. Myšlenka, že bych od tebe měl být oddělený..." Tiše se zasměje. "Zní to moc bláznivě, když řeknu, že bych radši umřel? Moc melodramaticky?"

"Ne, vím, jak to myslíš."

Musí to cítit stejně jako já. Řekl by tyhle věci, kdyby o mě přemýšlel jenom jako o dalším člověku a ne jako o ženě?

Uvědomila jsem si, že tohle je poprvé, co jsme od našeho setkání spolu sami – poprvé, co jsou mezi námi dvěma a spícím Jamiem zavřené dveře. Tolik nocí jsme zůstali vzhůru a šeptem si povídali, vyprávěli si své příběhy, ty šťastné i ty hrozné, ale vždycky jsem ve svém klíně kolébala Jamieho hlavu. Něco tak jednoduchého, jako jsou právě ty zavřené dveře, mi neskutečně zrychluje dech.

"Nemyslím si, že by sis musel něco hledat něco na spaní, alespoň zatím ne."

Cítím na sobě jeho tázavý pohled, ale nemohu se s ním setkat. Jsem v rozpacích, ale je pozdě. Ta slova už jsou venku.

"Neboj se, zůstaneme tu, dokud nám nedojde jídlo. A spal jsem na horších místech, než je tenhle gauč."

"Tak jsem to nemyslela," říkám, ale pořád se dívám dolů.

"Ty budeš spát na posteli, Mel. O tom nebudeme diskutovat."

"To jsem také nemyslela." Teď sotva šeptám. "Pro Jamieho je ten gauč velký dost. Ještě dlouho ho nepřeroste. Mohla bych v posteli spát s... tebou."

Chvíli je ticho. Chci zvednout hlavu, abych se podívala, jak se tváří, ale byla jsem na to moc zahanbená. Byl znechucený? Jak to snesu? Přinutí mě odejít?

Jeho teplé, mozolnaté prsty mě chytnou za bradu a zvedají mi ji. Moje srdce se prudce rozbuší, když se naše oči setkají.

"Mel, já..." Na jeho tváři pro jednou není úsměv.

Snažím se podívat stranou, ale drží mě pevně, takže jeho pohledu nemohu utéct. Copak on necítí ten oheň mezi jeho tělem a tím mým? Jsem to jenom já? Jak to můžu být jenom já? Jako by mezi námi bylo uvězněné placaté slunce – slisované jako květina mezi stránkami tlusté knihy, spalující ten papír. Cítí to on jinak? Jako něco špatného?

Po chvíli otočil hlavu; teď se on dívá stranou, ale pořád mě drží za bradu. Jeho hlas je tichý. "Nedlužíš mi to, Melanie. Vůbec nic mi nedlužíš."

Těžko se mi polyká. "Neříkám... Nemyslela jsem to tak, že se ti cítím zavázaná. A... ty bys také neměl. Zapoměň, že jsem něco řekla."

"To není pravděpodobné, Mel."

Povzdechne si a mě se chce zmizet. Vzdát se – dát svou mysl těm vetřelcům, pokud by to znamenalo smazat tuhle obrovskou chybu. Vyměnit budoucnost za smazání posledních dvou minut minulosti. Cokoliv.

Jared se zhluboka nadechne. Dívá se na podlahu, oči i čelist napjaté. "Mel, nemusí to tak být. Jenom proto, že jsme spolu, že jsme poslední muž a žena na Zemi..." Snaží se najít ta správná slova, což je něco, co jsem ho nikdy neviděla dělat. "To neznamená, že bys musela udělat něco, co nechceš. Nejsem ten typ muže, který by očekával... Nemusíš..."

Vypadá tak naštvaně a pořád se mračí do prázdna, a já najednou zjistím, že něco říkám, přestože vím, že je to chyba, ještě než začnu. "tak jsem to nemyslela," mumlám. "‘Muset‘ není to, o čem mluvím a nemyslím si, že jsi ‚ten typ muže‘. Ne. Samozřejmě, že ne. Jenomže – "

Jenomže ho miluju. Zaťala jsem zuby předtím, než jsem se stihla ponížit ještě víc. Měla bych si právě teď ukousnout jazyk, než všechno pokazí.

"Jenomže...?" ptá se.

Pokouším se zakroutit hlavou, ale pořád drží mou bradu mezi svými prsty.

"Mel?"

Prudce se osvobodím z jeho stisku a divoce zavrtím hlavou.

Nakloní se ke mně blíž a jeho tvář je najednou jiná. Vidím v ní nějaký nový konflikt, který nepoznávám, ale přestože mu tak úplně nerozumím, ihned vymaže ten pocit odmítnutí, kvůli kterému mě tak pálí v očích.

"Řekneš mi to? Prosím?" mumlá. Cítím na své tváři jeho dech a trvá mi pár vteřin, než znovu dokážu přemýšlet.

Jeho oči mě přinutí zapomenout, jak jsem zahanbená a že jsem už nikdy nechtěla promluvit.

"Pokud bych si měla někoho vybrat, kohokoliv, s kým bych měla uváznout na opuštěné planetě, byl bys to ty,"zašeptám. Slunce mezi námi teď pálí ještě víc. "Chci s tebou být navždycky. A ne jenom... ne jenom, abychom spolu mluvili. Když se mě dotýkáš..." Dovolím svým prstům, aby se lehce dotkly teplé kůže na jeho paži, je to jako kdyby mi od jejich konečků do těla stoupaly plameny. Jeho ruce se kolem mě sevřely pevněji. Cítí ten oheň? "Nechci, abys přestal." Chci, aby to znělo přesněji, ale nenacházím slova. Ale to je fajn. Už takhle je špatné, že jsem toho tolik přiznala. "Jestli to necítíš stejně jako já, chápu to. Možná to pro tebe není to samé. To je v pořádku." Lži.

"Ach, Mel," slyším jeho povzdech těsně u mého ucha, když si přitáhne můj obličej ke svému.

Na jeho rtech je víc plamenů než jinde, jsou divočejší než ostatní, jsou žhavé. Nevím, co dělám, ale to mi nepřipadá důležité. Jeho ruce jsou v mých vlasech, moje srdce vypadá, že za chvíli vzplane. Nemůžu dýchat. Nechci dýchat.

Ale jeho rty se pohnou k mému uchu a on mě drží, když je chci znovu najít.

"Byl to zázrak – víc než zázrak – když jsem tě našel, Melanie. A teď, kdybych měl na výběr buď dostat zpátky naši planetu, nebo mít tebe, nebyl bych schopný se tě vzdát. Ani ne pro záchranu miliardy životů."

"To je špatné."

"Velmi špatné, ale velmi pravdivé."

"Jarede," vydechnu. Znovu se snažím dosáhnout na jeho rty. Odtáhne se a vypadá, jako by mi chtěl něco říct. Co víc to může být?

"Ale..."

"Ale?" Jak tu může být nějaké ale? Co by mohlo následovat tenhle oheň spolu s tím ale?

"Ale tobě je sedmnáct, Melanie. A mě je dvacet šest."

"Co to s tím má co dělat?"

Neodpoví. Jeho ruce hladí pomalu mé paže a natírají je ohněm.

"Ty si ze mě děláš legraci." Zakloním se, abych si prohlédla jeho tvář. "Ty si teď děláš starosti s konvencemi? Teď, když jsme za koncem světa?"

Hlasitě polkne, než znovu promluví. "Většina konvencí existuje z nějakého důvodu, Mel. Připadal bych si jako špatný člověk, jako že využívám situace. Jsi velmi mladá."

"Nikdo už není mladý. Kdokoliv přežil takhle dlouho je teď prastarý."

V koutcích úst se mu objevuje úsměv. "Možná máš pravdu, ale tohle není něco, na co bychom museli spěchat."

"Ale co tu stojí za to nespěchat?" dožaduji se.

Na dlouhou chvíli zaváhá, přemýšlí.

"No, zaprvé tu jsou jisté... praktické záležitosti, které musíme zvážit."

Napadne mě, jestli se náhodou nesnaží najít nějaké rozptýlení, nějak to zdržet. Tak to alespoň vypadá. Zvednu jedno obočí. Nemohu uvěřit, jaké obrátky tento rozhovor nabral. Pokud mě opravdu nechce, tohle je nesmyslné.

"Víš," začne vysvětlovat, ale potom zaváhá. Přes jeho hluboké opálení to vypadá, jako by rudnul. "Když jsem sháněl pro tohle místo zásoby, nemyslel jsem na... hosty. Co tím chci říct, je..." Zbytek svého vysvětlení vychrlí velmi rychle. "Antikoncepce byla to poslední, na co jsem v tu chvíli myslel."

Cítím, jak se mi vlní čelo. "Ach."

Úsměv z jeho tváře zmizí a na krátkou chvíli ho vystřídá vztek, něco, co jsem tam ještě nikdy neviděla. Vypadá nebezpečně takovým způsobem, jakým jsem si nikdy nedokázala představit, že by vůbec mohl. "Tohle není svět, na který bych chtěl přivést dítě."

Když mi ta slova dojdou, v mysli se mi objeví obrázek drobného, nevinného miminka, jak otvírá oči a vidí tohle místo. Zachvěji se. Už takhle je hrozné dívat se do Jamieho očí, vědět, co mu tento život přinese, i při souhře těch nejlepších náhod.

Jared je najednou zase Jaredem. Kůže kolem jeho očí se zvlní. "A navíc, máme dost času o tom... přemýšlet." Předpokládám, že se znovu snaží to zdržet. "Uvědomuješ si, jak velmi, velmi krátký čas jsme spolu zatím strávili? Od té doby, co jsme se našli, jsou to teprve čtyři týdny."

To mě dostane. "To nemůže být pravda."