KAPITOLA ČTVRTÁ

Člověk je jako větrná korouhvička. Například já,

který jsem hodlal žít vzdálen styků s lidmi a děkoval

nebi, žejsem konečně připadl na končinu, kde k tomu není

takřka ani příležitost - já, bídná třtina, jsem po marném

boji s dlouhou chvílí a pocitem opuštěnosti navečer

kapituloval. Když mi paní Deanová přinesla večeři, požádal

jsemji pod záminkou, že s ní chci projednat některé další

problémy svého zabydlování, aby mi dělala při jídle

společnost. Doufal jsem pevně, že si ta osoba potrpí na kus

řeči a buď mě svým hovorem rozjaří, nebo ukolébá v dřímotu.

"Vy zde žijete již dlouho, že?" zahájil jsem. "Šestnáct let,

tuším?"

"Osmnáct už to bude. Naše paní si mě sem po svatbě

vzala jako komornou, a když umřela, dělala jsem pánovi

hospodyni."

Aha."

A ticho. Na řeči si tedy moc nepotrpí, škoda; ještě

tak o svých zájmech možná, ale to by zas nebavilo mne. Po

chvíli však, jak tu zamyšleně seděla s dlaněmi na kolenou

a stínem chmurného přemítání v růžolícím obličeji,

náhle vyhrkla: "Od té doby se hodně změnilo!"

"Jak by ne," přiťakal jsem. "Vy jste těch změn jistě

mnoho zažila."

"Mnoho. A toho soužení...," řekla mi na to.

"Teď by se hodilo zavést řeč na domácího a jeho rodinu,"

řekl jsem si v duchu. "I na to děvče, na tu hezkou

vdovičku. Moc by mě zajímalo, co je vlastně zač . po/38/

chází odtud, nebo to bude spíše cizokrajná rostlina, kterou

ti obhroublí domorodci mezi sebou nesnášejí?" A takjsem

tedy paní Deanové položil otázku,jak to, že Heathcliff

pronajímá Drozdov a sám se s rodinou uskrovňuje na té

nehostinné samotě. "To nemá dost peněz, aby tohle sídlo

udržoval?" zeptaljsem se.

I to to!" zvolala hospodyně. "Ten má penězjako želez

"

a rok od roku se mu ještě množí. Kdepak, ten by si mohl

žít třeba v paláci, co toho má, aleje to takový chamtivec

škudlí. Snad se sem už i chtěl nastěhovat, ale jen slyšel

o dobrém nájemci, nedal si ujít příležitost, aby shrábl

dalších pár stovek. Já se divím, proč někdo tolik shání, když

je na světě sám a sám."

"Neměl on syna?"

"Měl, jednoho - a ten mu umřel."

"A mladá paní, ta paní Heathcliffová - to byla jeho

žena?"

Ano."

"A odkud je původem?"

"Ale to je přece dcera nebožtíka milostpána: Za svobodna se

jmenovala Lintonová, Kateřina Lintonová.

Já jí, děvenku, odchovala a tolik jsem toužila, aby se pan

Heathcliff přestěhoval sem. To bychom zas byly pohromadě."

"Jak? Kateřina Lintonová?" .vykřikl jsem překvapením. Po

kratičké úvaze jsem si ovšem uvědomil, že tato

Kateřina není totožná s mým přízrakem. "Můj předchůdce v tomto

domě," pokračoval jsem, "se tedy jmenoval Linton?"

Ano."

"A kdo je to ten Earnshaw, Hareton Earnshaw, který

tam bydlí s panem Heathcliffem? Nějaký jeho příbuzný?"

"Ne, synovec nebožky paní Lintonové."

"Je to tedy mladé paní bratranec?"

"Ano, a její muž byl taky její bratranec. Ten byl

z otcovy strany - Heathcliffsi vzal sestru pana Lintona

tenhleje z matčiny."

/39/

"Jméno Earnshaw je také vyryto na Větrné hůrce nad

portálem. Je to nějaký starý rod?"

"Ó, velmi starý, a Hareton je už jediný potomek. Paní

Katka je zase poslední z našeho rodu - totiž z Lintonů.

Vyjste byl na Větrné hůrce? Odpusťte, že jsem tak smělá,

ale - jak se jí tam, prosím vás, vede?"

"Paní Heathcliffové? Vypadá nádherně, je to krásné "

stvoření ! Řekl bych ale, že není zvláště šťastná."

"Ubožátko, to se dalo čekat. Co říkáte pánovi na Vě- 

trné hůrce?"

"Poslyšte, paní Deanová, to je pěkný hrubec! Neřekla

byste?"

"Věru hrubec, a srdce z kamene. Nic si s ním nezačínejte, to

vám radím!"

"Patrně všelicos prožil, co ho tak zatvrdilo. Víte něco

bližšího o jeho životě, paní Deanová?"

"Inu, mládě z kukaččího vejce... Ano, pane Lockwoode, znám ho

od malička - jedině nevím, kde se narodil, kdo byli jeho

rodiče a jak vlastně přišel k penězům.

A Haretona, to neopeřené holátko, vyhodí takhle z vlastního

hnízda! Celý kraj to ví, jen ten chudák chlapec netuší, oč ho

připravili."

"Hleďte, paní Deanová, vyprávějte mi trochu o těch

mých sousedech ! Prokážete mi tím skutečnou laskavost.

Stejně bych neusnul, kdybych si teď šel lehnout. Poseďte

ještě hodinku a povídejte, prosím vás o to!"

"Ale beze všeho, pane Lockwoode. Jen si sem přinesu zašívání a

pak tu s vámi posedím, jak si jen budete

přát. Vyjste ale nachlazený! Celý se třesete. Udělám vám

odvar z ovesných vloček, to vám pomůže."

Sotva ta dobrá žena vyběhla ze dveří, schoulil jsem se

až k ohništi. Čelo jsem měl celé rozpálené a po těle mě

mrazilo. A navíc mnou lomcovalo nervové a duševní

rozechvění, jako bych měl přijít o rozum. Nebylo to zatím

nic hrozného, ale budilo to vážné obavy (které dodnes

trvají), aby mi z událostí dnešního a včerejšího dne nevzešly

vážnější následky. Hospodyně se ve chvilce vrátila

s košíkem na šití a kotlíkem, z něhož se kouřilo. Kotlík

/40/

zavěsila nad plamen do krbu a přisedla si ke mně. Nesporně ji

blažilo, že jsem tak družný.

Než jsem přišla sem do Drozdova - začala bez další

pobídky své vyprávění -, byla jsem skoro pořád na

Větrné hůrce. Moje matka byla chůvou u Earnshawů,

opatrovala malého pana Hindleyho, Haretonova otce,

ajá si tam.s dětmi hrávala. Takyjsem chodila nakupovat,

pomáhala při senách, zkrátkajsem na statku byla pořád při

ruce a dělala ochotně, co mi kdo uložil. Jednoho krásného

rána - bylo to v létě, pamatuji se, že zrovna začínaly

žně - přišel starý pan Earnshaw k snídani v cestovním.

Řekl Josefovi, co se má ten den dělat, pak se obrátil k

námseděla jsem s Hindleym a Katkou u jídla - a oslovil

svého synka: "Řekni, šohaji, copak ti mám přinést

z Liverpoolu? Vyber si, co chceš, ale jen něco menšího,

musím jít pěšky šedesát mil tam a šedesát zpátky, to je

pořádný kus cesty." Hindley si řekl o housle a pak přišla

na řadu slečna Katka. Nebylo jí tenkrát ani šest, ale

jezdila už na všech koních, cojich bylo ve stáji; a tak chtěla

mít bič. Na mne starý pán taky nezapomněl. On býval

sice dost přísný, ale srdce měl dobré. Slíbil, že mi přinese

plnou kapsujablek a hrušek. Pak obě děti políbil, rozloučil

se s námi a šel.

Ty tři dny, co byl pryč, se nám zdály nekonečné

a Katka se každou chvíli ptala, kdy už přijde. Paní

Earnshawová ho čekala třetí den kvečeru, a odkládala

proto večeři hodinu za hodinou. Ale on nikde, a dětem se už

ani nechtělo běhat pořád až k brance a vyhlížet ho. Pak

se setmělo, matka posílala děti do postele, děti ji

uprošovaly, aby směly zůstat vzhůru, a konečně, bylo už kolem

jedenácté, cvakla tiše klika a náš pán stál na prahu. Dopadl

do nejbližšího křesla, střídavě se smál a hekal - ať

prý ho necháme chvilku vydechnout, že je málem po něm

a že už ho nikdo na takovou túru nedostane, kdyby mu

modré z nebe sliboval !

"A kdybyste věděli, co mě nejvíc uštvalo," dodal

/42/

a začal rozvinovat plášť, který nesl v náručí jako ranec.

"Pojď se na to podívat, ženo! Tohle mi dodalo, v životě

jsem si větší tíhu nenaložil! Musíš to ale přijmout jako

`dar od boha - přestože vypadá spíš jako ďáblovo kvítko,

jakje černý."

Shlukli jsme se kolem něho. Nakukovala jsem slečně

Katce přes hlavu - byl to černovlasý, špinavý, otrhaný

kluk, který měl už dávno běhat i mluvit. Podle obličeje

mohl být dokonce starší než Kateřina. Ale když ho pan

Earnshaw postavil na zem, ten tvor na nás jen civěl

a donekonečna něco nesrozumitelného blábolil. Já z něho

měla strach a paní Earnshawová ho chtěla rovnou vyhodit. A jak

se do starého pána pustila! Co prý ho to

napadlo přinést jí domů takové cikáně, jako by neměli

už dost vlastních dětí na starosti ! A co že si s ním chce

počít?

Má vůbec zdravý rozum? - Pan Earnshaw jí to chtěl

všechno vysvětlit. Alejednak už padal únavou,jednak mu

paní stále skákala do řeči, takže jsem z celého vyprávění

pochytilajen tolik, že to dítě sebral v Liverpoolu někde na

ulici. Choulilo se tam opuštěné, vyhladovělé a nebylo

možná z něho dostat kloudné slovo. Vyptával se lidí, číje.

Nikdo to nevěděl. Že už neměl času ani peněz nazbyt,

radějije vzal rovnou s sebou. Na ulicije v tom stavu nechat

nechtěl, a abyje tam nějak zaopatřil, na to neměl. Nakonec

paní Earnshawová už ani nic neříkala a starý pán mi uložil,

abych toho otrhance umyla, převlékla do čistého

a dala spát k dětem.

Hindley s Katkou zatím jen koukali a poslouchali.

Když se rozruch utišil, začali otci prohledávat kapsy, kde

prý jsou ty dárky, co jim slíbil. Hindley byl už velký

klacek, čtrnáct let, ale rozbrečel se jako malý kluk z houslí

zbyly v kapse jen třísky. Katka vyváděla zas

jinak - on totiž pan Earnshaw pro samou starost s tím

nalezencem její bičík ztratil. Vyplazovala na to nedochůdče

jazyk a plivala po něm, až si vysloužila od otce

pohlavek za ty nezpůsoby. A žádný nechtěl ani slyšet,

aby ho vzal k sobě do pokoje, natož do postele. No, ani

já z toho tenkrát neměla rozum, a takjsem kluka nechala

/43/

na schodišti. Myslela jsem, že třeba do rána nějak zmizí.

On ale - snad čirou náhodou, nebo že zaslechl pana

Earnshawa uvnitř mluvit - dolezl na práh pánovy

ložnice a ten ho tam ráno našel. Byl z toho výslech.

Přiznala,jsem se,jak to bylo, a starý pán mě poslal domů že k

nim za trest nesmím, protože prý to bylo ode mne

zbabělé a nelidské.

Tak se dostal na Větrnou hůrku Heathcliff. Když.jsem

se tam za pár dní vrátila - s tím vyhnanstvím to ovšem

nemyslel pan Earnshaw vážně - už mu tak říkali. "Heathcliff"

se ,jmenoval chlapeček, který jim umřel, a tomuhle

přijatému to ,jméno zůstalo už ,jako křestní jméno i příjmení

zároveň. S Katkou byl Heathclif i teď tuze zadobře .

ale Hindley ho nemohl vystát - a,já taky ne, abych řekla

pravdu. Co my dva jsme se ho našidili a naprováděli mu,

co se dalo nejhoršího! Já z toho tehdá neměla pojem,jak,

je to nespravedlivé, a naše paní, ta se ho nikdy nezastala...

když se mu ubližovalo.

Bylo to takové zavile trpitelské dítě. Asi byl na ústrky

zvyklý, protože ani nemrkl a nezaslzel, když ho Hindley

zbil, nebo když,jájsem ho štípla, zatajil jen dech a rozevřel

doširoka oči,jako by si to zavinil náhodou sám. Tohle trpné

chování popuzovalo starého Earnshawa tím víc proti

vlastnímu synovi, který prý toho "ubohého sirotka" ,jen

týrá. Na Heathcliffa pan Earnshaw vůbec až moc držel

a ve všem mu věřil - jenže on toho HeathclifF namluvil

celkem málo, a když, tak většinou pravdu. To ani

s Katkou se tak nemazliljako s ním, ale Katka zas byla tak

rozpustilá a vzpurná, že ji těžko mohl mít někdo rád.

A tak už od samého začátku plodil Heathcliff v rodině

nesvár. Když paní Earnshawová umřela, sotva dva roky

potom, došlo to už tak daleko, že mladý pán viděl ve

vlastním otci spíš utlačovatele než přítele a v Heathcliffovi

vetřelce, který mu uloupil otcovu lásku i synovská práva.

Tuze si to bral,jaká se mu děje křivda, až se zatvrdil. Mně

ho bylo ze začátku líto, ale pak, když,jsem musela zastávat

nebožku paní Earnshawovou a jednat jako dospělá,

začala,jsem to vidětjinak. To se tenkrát děti roznemohly

/44/

na spalničky a já je ošetřovala. S Heathcliffem bylo zle.

Když už měl skoro na kahánku, chtěl mě mít pořád u sebe.

Dělalo mu dobře, že se mu tak věnuji - nedovtípil se ani,

že to dělám ,jen z povinnosti. Ale co mě vám na tom překvapilo

: byl to tak trpělivý pacient, že by mi ho každá ošetřovatelka

mohla závidět. Když jsem ho srovnávala

s ostatními dětmi, přecházela mě pomalu zaujatost proti

němu. Katka s bratrem mě jenom proháněli, ale tohle

dítě si ani nepostěžovalo. Učiněný beránek. Ne že by byl

tak poddajný, to ne, ale měl takovou sílu všechno mlčky

snášet, a proto neobtěžoval.

Doktor mě za ošetřování pochválil, když se Heathcliff

konečně vykřesal, a povídal, že je to hodně i moje zásluha. Na

té chvále jsem si moc zakládala, a že mi

k ní Heathcliff dopomohl, to mě ještě víc obměkčilo,

takže Hindley nakonec přišel o svého posledního spojence. Ale

abych se v Heathcliffovi viděla, to zas ne,

a taky mi nešlo na rozum, co pan Earnshaw na něm

vlastně má. Kluk byl zarputilý a nikdy, pokud já vím,

nedal svému dobrodinci jaksepatří najevo vděčnost za