KAPITOLA DESÁTÁ

Báječný úvod do poustevnického života. Čtyři týdny

utrpení, převracení v posteli, stonání. A ty truchlivé

vichřice, ta chmurná severní oblaka, ty nesjízdné cesty, ti

neochotní venkovští lékaři ! A běda, taková nouze o pohled 

na nějakou lidskou tvář . a co horšího, ten zdrcující

Kennethův náznak, abych se netěšil, že bych mohl před jarem

vstát a chodit.

Pan Heathclif mě před nedávnem laskavě navštívil. Je

to asi týden, co mi poslal pár tetřívků . jsou prý letos

poslední. Mizera jeden, není tak docela bez viny na mém

ochuravění, div že jsem mu to nevyčetl. Jenže jak bych se

mohl pustit do člověka, který mi prokázal to dobrodiní,

že si na hodinku sedl ke mně u postele a vybral si za předmět

hovoru něcojiného než prášky a pilulky a náplasti a pijavice?

Teď zas je mi na chvíli snesitelně. Na čtení jsem ještě

dost slabý, ale toužil bych po nějakém zajímavém vyražení.

Což si zavolat paní Deanovou, aby mi dopovídala svůj

příběh? Mám docela v paměti hlavní události, až kam

dospěla. Ano, vzpomínám, žejejí hrdina utekl a tři léta se

o něm nevědělo - hrdinka se vdala za jiného. Zazvoním - paní

bude mít radost, že mě najde v tak přívětivé

společenské náladě. Paní Deanóvá přišla.

"Ještě není čas na užívání - až za dvacet minut," prohlásila.

"To nic," odpověděljsem. "Chtěl bych radši..."

"Prášky? Ty už se brát nebudou, povídal doktor!"

"Výborně ! A pusťte mě ke slovu ! Pěkně se tu posaďte !

Nerovnejte mi tady to procesí odporných lahviček.

/98/

Vytáhněte si pletení z kapsy - tak je to dobře . a teď

mi dopovídejte všecko o panu Heathcliffovi . od toho bodu, kde

jste posledně přestala, až do dneška! Tak co,

vystudoval v Evropě a vrátil se jako pán? Nebo dostal

kolejní stipendium někde v Anglii, nebo utekl do Ameriky

a proslavil se vykořisťováním své nové vlasti? Anebo se

vzmohl rychlejijako loupežník doma?"

"Možná, pane Lockwoode, že dělal od všeho trochu,

ale tvrdit bych to nemohla. Už prve jsem vám řekla, že

nevím,jak přišel k penězům. A taky nemám ponětí,jakým

způsobem se zbavil té divošské nevědomosti, v které byl

vychován. Ale když dovolíte, vyprávěla bych dál podle

svého . jestli vás to ovšem baví a neunavuje. Je vám už

líp?"

Mnohem."

"

To ráda slyším . . "

 "Přestěhovala jsem paní Kateřinu i sebe do Drozdova

a byla jsem příjemně překvapena, když se tam chovala

mnohem líp, než jsem se odvažovala čekat. Pana Lintona

měla na pohled až příliš ráda, i najeho sestru sejen

rozplývala. Ovšem oba si jí náramně předcházeli. Ne že by se

trn

shýbl k úponkům, ale úponky se přivinuly k trnu. Žádné

vzájemné ústupky nebyly. ona stála nehnutě a ti druzí

povolili. A jak by byla mohla projevovat zlobu a prchlivost,

když se nesetkávala s odporem ani lhostejností? Povšimlajsem

si, že se pan Edgar z hloubi duše bojí jí rozčilit.

Neukazoval to sice před ní, alejakjsem si dovolilají trochu

ostřeji odseknout nebojak se někdo ze služebnictva zamračil

přijejím pánovitém rozkazu, hned bylo na pánovi vidět

znepokojení - přísně svraštil brvy, a to přec kvůli sobě

nikdy nedělal. Mnohokrát mě káral za mou hubatost.

Ani bodnutí nožem by ho prý tak nebolelo jako vidět,

že se paní hněvá. Abych hodného pána netrápila, přemáhala jsem

nedůtklivost. A tak asi půl roku se výbušné

látky chovaly neškodně jako písek - neměly poblíž plamen, aby

je přivedl k výbuchu. Kateřina mívala časem

chvíle zasmušilosti a nemluvnosti, ale manžel se k nim stavěl

šetrně a s tichým soucitem. Vykládal si je zesláblým

/99/

tělesným stavem po nebezpečné nemoci, protože dřív

jí takové záchvaty sklíčenosti netrápily . Jen u ní vysvitlo

slunéčko, a rozzářil se vděčně i on. Dělali na mne dojem,

že našli tajemství trvalého a rostoucího štěstí.

Ale to přešlo. Konečně člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní

a přející lidéjsou takéjen sobci, jenže uzna lejší. A když

okolnosti ukázaly, že zájem jednoho ne

na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec.

Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer

v září , s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma

měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutě

různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila

jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku

jsem odpočívala, abych pookřála v tom příjemném vlahém

vzduchu. Tak tam stojím obrácena zády ke vchodu,

a dívám se na měsíček, a tu najednou slyším za sebou

hlas:

"Jste to vy, Nelly?"

Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil moje

jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plná

strachu se ohlédnu, kdo to mluví. Vždyť dveře byly zavřené .

a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke ..

schůdkům. Na verandě se něco hnulo, popošla jsem blíž .

a uzřela tam vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým

obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po závoře,

jako by si sám chtěl otevřít. "Kdo by to byl?" uvažuju°.

"Pan Earnshaw? To ne, ten má docela jiný hlas."

"Už hodinu tu čekám," řekl ten člověk a já si ho ne-

přestala prohlížet. "Celou tu dobu je tu ticho jako

v hrobě. Netroufal jsem si vejít. Vy jste na mne zapomněla?`

Podívejte se přece, vždyť mě znáte !"

Postoupil k světlu - líce měl snědé a zarostlé černým

plnovousem, zamračené čelo, oči zvláštní, hluboko vpadlé. Ty

oči jsem znala.

"No ne !" vykřikla jsem a spráskla ruce úžasem. Nevěděla jsem,

mám-li ho pokládat za zjevení z tohoto světa.

"No ne, vyjste se vrátil? Jste to vážně vy? Vážně?"

"Ano, já! Heathcliff!" odpověděl a vzhlédl ode mne

/100/

vzhůru k oknům, která třpytivě odrážela měsíční pablesky, ale

neukazovala žádné světlo zevnitř. "Je někdo

doma? A kde je ona? Nelly, vy nemáte radost? Neplašte se

tak! Je tady? Mluvte! Musím si promluvit s vaší paní, jenom

pár slov. Jděte, řekněte jí, že s ní chce mluvit někdo

z Gimmertonu !"

"Jak to na ní bude působit?" zvolala jsem. "Co si počne?

Vždyť i já jsem z toho celá pryč . ona se zblázní.

Heathcliff zase u nás ! Ale tak změněný ! Mně to nejde do

hlavy. Byljste na vojně?"

"Jděte a vyřiďte, co jsem řekl!" přerušil mě netrpělivě.

"Ať už mám to peklo za sebou."

Nadzdvihl mi závoru a já vešla. Ale když jsem stála

přede dveřmi salónku, kde seděl pan Linton s paní, nemohla

jsem se odhodlat, abych vstoupila. Až když mě napadla výmluva,

že se zeptám, neporoučejí-li rozsvítit

svíčky, teprve jsem otevřela dveře.

Seděli spolu v okenním výklenku. Okenice byly rozevřeny podél

postranních zdí a tak se jim otvíral výhled

přes koruny zahradních stromů a rozlehlý přírodní park

na gimmertonské údolí, kde se dlouhý točitý pruh mlhy

zvedal skoro až po hřebeny ."jistě jste si všiml, že za kaplí

se vlévá pramének ze slatin do potoka, a ten se klikatí

celou délkou údolí. Nad stříbřitou párou vyvstávala Větrná

hůrka, ale starý dům nebylo vidět . sedí trochu

níž na opačném svahu. Byl to úžasně poklidný obraz, ten

pokoj, ti lidé v něm, ta krajina, na kterou se dívali.Nechtělo

se mi vyřizovat vzkaz a málem bych jej byla zamlčela,

když jsem se poptávala na to světlo. Ale pak se mi to zdálo

trochu hloupé, vrátila jsem se a zahučela: "Milostpaní,

někdo z Gimmertonu chce s vámi mluvit."

"Co chce?" tázala se paní Lintonová.

"Já se ho neptala."

"No dobře, Nelly. Shrňte záclony a přineste čaj ! Hned

se vrátím."

Vyšla z pokoje. Pan Edgar se lhostejně zeptal, kdo

toje

"Člověk, kterého paní jistě nečekala," povídám. "Ten

/101/

HeathclifF, jestli se na něho ráčíte pamatovat - býval

u pana Earnshawa."

"Cože, ten cikán - ten chasník?" zvolal. "Proč jste

to nehlásila Kateřině?"

"Tiše, pane, nesmíte mu tak spílat," domlouvala jsem

mu. "Paní by to moc mrzelo, kdyby vás tak slyšela

Vždyť jí to div srdce neutrhlo, když tenkrát zmizel ! Uvidíte,

že to pro ní bude svátek, až se s ním shledá."

Pan Linton šel k oknu do dvora na druhé straně pokoje.

Otevřel je a vyklonil se ven. Spatřil asi oba dole, neboť

zavolal netrpělivě : "Nestůj tam, drahoušku ! Pozvi toho

pána dovnitř, jestli je to někdo známý!" Za chviličku

jsem slyšela klapnout závoru a Kateřina divoce vyběhla po

schodech, celá udýchaná. Byla příliš rozrušená,než aby dala

najevo radost, - spíše se podle jejího vzhledu mohlo soudit"

na nějaké strašné neštěstí.

"Ach, Edgare, Edgare," zvolala přerývaně a objala ho.

kolem krku. "Edgare, miláčku ! Heathcliff se vrátil, je

tady!" Tiskla ho, div ho neumačkala.

"No, no," okřikl jí manžel podrážděně, "a proto mě

musíš škrtit? Nikdyjsem v něm neviděl něco tak vzácného.

Neplaš se hned pro nic za nic !"

"Já vím, že jsi ho nikdy neměl rád," odpověděla

a ztlumila výbuch své prudké radosti. "Ale kvůli mně

se s ním shodneš, doufám. Smím ho pozvat nahoru?"

"Sem?" podivil se. "Do salónu?"

Kamjinam?"

"

Zatvářil se pohoršeně a podotkl, že Heathcliff by patřil

spíš do kuchyně. Paní Lintonová na něho uštěpačně pohlédla,

zpola v hněvu, zpola v posměchu nad jeho nedůtklivostí.

"Ne," usoudila po chvíli, "já v kuchyni sedět nemohu.

Elleno, prostřete tu dva stoly - jeden pro pána a slečnu

Isabelu, ať je panstvo zvlášť, a druhý pro mne a Heathcliffa,

protože jsme z nižšího rodu. Stačí ti to tak, drahoušku?

Nebo ti mám dát zatopit jinde? Jestli ano, vydej zatím

rozkaz ! Já běžím pro hosta. Toje tak úžasná radost, že se mi

to snad jen zdá !"

/102/

Chtěla zas odkvapit, ale Edgar jí zadržel.

"Vy ho jděte pozvat dál," řekl mi, "a ty, Kateřino,

zkus projevovat svou radost v mezích slušnosti ! Nemusí

celá domácnost vědět, že vítáš zběhlého pohůnka jako

bratra."

Seběhla jsem dolů a Heathcliff už stál u hlavního

vchodu, zjevně se spoléhal, že bude pozván dovnitř. Šel

za mnou bez zbytečných řečí a já jsem ho uvedla k pánovi a

paní . podle zardělých tváří byli asi po vzrušené

debatě. Ale panina líčka zahořela docela jiným citem,

když její přítel vstoupil do dveří. Rozběhla se k němu,

vzala ho za ruce a vedla ho k Lintonovi. Pak uchopila

upjatého Lintona za ruku a vtiskla jí Heathcliffovi do dlaně.

Mne především udivila změna, která se s Heathcliffem

udála . mohla jsem si ho jaksepatří prohlédnout ve

světle ohně a svíček. Byl to teď statný, vysoký, urostlý

muž . náš pán vedle něho vypadal jako útlý mladíček.

Držel se zpříma, podle toho se dalo usuzovat, že byl

asi na vojně. V obličeji vypadal mnohem starší než pan

Linton a měl zralejší i výraznější rysy - dokonce

inteligentní, po někdejší zaostalosti nebylo ani památky. Jen

na urputném čele a v blýskavých černých očích se ještě

zračila neúplně civilizovaná divokost, ale uměl jí držet

na uzdě. A choval se vlastně důstojně,  pranic už hrubě,

ovšem do elegance mu cosi chybělo, byl příliš drsný. Náš

pán nebyl překvapený o nic míň než já . chvilku byl na

vahách, jak oslovit toho člověka, kterého právě nazval

pohůnkem. Heathcliff pustil jeho drobnou ruku a měřil si

ho chladným pohledem. Čekal, až se mu uráčí promluvit.

Konečně se pán odhodlal. "Posaďte se, prosím. Paní

Lintonová se rozpomněla na staré časy a přimluvila se,

abych vás srdečně přivítal. Já jí samozřejmě kdykoliv milerád

vyhovím, je-li to něco, čím ji potěším."

"Já také," odpověděl Heathcliff, "zvláště když to něco

zahrnuje mou přítomnost. Rád se tu nějakou hodinku

pozdržím."

Posadil se naproti Kateřině, která z něho nespouštěla

zrak, jako by se bála, že zmizí, kdyby pohlédla jinam.

/103/

On k ní vzhlédl jen málokdy . občasný, letmý pohled mu ;

stačil - a v tom se pokaždé zračila furiantská a nezastíraná

;

radost, kterou pil z jejích očí. Rozpaky je netrápily -

oddávali se oba jen společné radosti ze shledání. Jinak

bylo panu Edgarovi.  ten zbledl čirou zlostí, která vy-

vrcholila, když jeho choť vstala, přistoupila k Heathcliffovi,

popadla ho znovu za ruce a rozesmála sejako ztřeštěná.

"Zítra si budu myslet, že se mi to jen zdálo!" zvolala.

 "

Ani nebudu věřit, že jsem tě zas viděla, dotýkala se tě

a mluvila s tebou ! Jdi, ty ukrutníku, tohle přivítání si ne-



zasloužíš ! Tři roky jsi byl pryč , a nevzkázal jsi , ani