Slunce již zapadá a já se znovu potápím do své samoty. Vítr už si nehraje s trávou a ani listy na mé koruně nemávají ptákům. Všichni už spí. Jen já vždy zůstanu poslušně stát a budu čekat. To je moje práce. Zůstat osamělý nocí. Proč se květy stahují s odchodem slunce. Přes den jsou tak krásné a nabité energií. A v noci? To ne. Nikdy však neuvidí to co já. Nepoznají noční šelmy, které tiše probíhají kolem mne. Nikdy se nebudou moci zadívat na oblohu nebo pozorovat jak se luna mění od úplňku k novu. To vše znám, ale k čemu mi to je. Nemám nikoho, s kým bych se o to mohl podělit. Komu bych mohl sdělit, jak mne bolí ruce od listů a květů tíhy. Nebo jak mi ptáci dělají do těla rány plné krve. Jak mi podkopává nohy voda. Jak se mě slunce snaží, za teplých letních dnů, spálit. Ale i jak něžně si se mnou hraje větříček. Nebo sníh mne přikrývá.

Už padla mlha. Za chvíli se za obzorem vykutálí slunce. S ním se objeví i vítr. To mám na ránech rád. Můžeme si totiž celý den hrát.