PROCITNUTÍ

Vychází slunce. Už?! Chci tu ještě sedět a nevnímat co se kolem mě děje, Tak jako celou noc. Možná den, týden? Nevím, jak dlouho tu sedím. Vím, že teď sedím na střeše zahradního domku a pozoruji, jak vychází slunce a vše se probouzí k životu. Kolik může být hodin? Ne, nesmím myslet na čas, člověk si pak uvědomí jak málo času, mu na světě zbývá. Krásný to svět. S radostí pozoruji, jak rozkvétají květiny, jak odhalují něžné okvětní lístky a jak se natáčejí za sluncem, za světlem, za teplem. Najednou zesmutním. Už je ráno. Málo času zbývá a plyne příliš rychle. Nejsem unavená, nebo jsem? Nevím. Proč marnit čas spánkem, když je ho tak málo.

Možná jsem na tyto úvahy moc mladá, přesto si nemohu pomoci. Každý se mě ptá-"Čím chceš být, až vyrosteš?" Odpovídám pořád stejně-"Nevím." Nevím, čím chci být, zatím jsem o tom nepřemýšlela. Také mě však trápí budoucnost. Zato tahle je daleko, i blízko. Přemýšlím nad tím, na co se jiní bojí pomyslet. Nad tím co je všude kolem nás a my to přehlížíme, jelikož nám v tom strach z něčeho silnějšího než jsme my bráni. Nemyslím nadpřirozeno, myslím smrt. Ta má k nadpřirozenu velmi blízko. Každý se jí bojí, však každý jiným způsobem. Bojíme se toho, že jí neunikneme. Spisovatelé píší o nesmrtelných hrdinech a my jim potichu závidíme.

Vědci se zoufale snaží najít lék, který by zastavil nebo zpomalil stárnutí, ale neumírá se jen na stáří. Smrt si k nám vždy najde cestu, k někomu dříve a k někomu později. Vynalezli jsme stroje, přizpůsobujeme si planetu a létáme do vesmíru, tak si nechceme přiznat, že je něco silnějšího než my. Někdo mě volá, zní to jakoby z dálky. Nepůjdu za ním, ani neodpovím. Nedokážu žít současností, když myslím na budoucnost. Nechci žít se svým strachem, ale nejde přestat. Někdo, když zavře oči, vidí svoji noční můru. Já vidím temnotu a ta mě děsí víc než cokoliv jiného.

Znovu slyším to volání, tentokrát se však ten zvuk rozlil v mých uších, jako tisíce malých zvonečků. Z očí se mi zvedla mlha, až jsem musela přimhouřit oči před oslepující září slunce. Procitla jsem. Mám rodinu, přátele a spoustu jiných lidí, kterým na mě záleží. Proč je opouštět. Nikdo nepatří do minulosti-co se stalo, stalo se. Nikdo nepatří do budoucnosti, jelikož ji stejně neovlivníme. Patříme do současnosti, protože vždy máme něco, co nás tu drží. Nechám se pohřbít pod starým dubem s bílým kvítím v rukou. To je moje poslední myšlenka na smrt. 

Tento text vznikl jen a pouze kvůli ztřeštěné autorce a jejím popleteným myšlenkám.

Proto si na chvíli vezměte k srdci druhou dohodu z knihy Čtyři dohody-Nic si neberte osobně.

Dekuji za pochopení.