Dokumentární kniha o osudech lidí, kteří se rozhodli dát přednost přírodě před společností. Kniha od Aleše Palána jsou sepsané rozhovory s muži a ženami, kteří žijí na šumavských samotách. Sami, se zvířaty nebo bez nich, se zahrádkou, v maringotce, v chaloupce nebo v kapličce.

Tohle je neuvěřitelně silná kniha. Jednou mi jedna má velice moudrá učitelka říkala, že síla je skrytá vždy v jednom lidském příběhu. Nakydat obecných keců umí kdejaký blbec, ale uvědomit si sílu příběhu člověka, to je úplně něco jiného. Na tomhle kniha staví. Předkládá čtenáři duše opuštěnců, co se na opuštěnectví vydali, protože byli natolik jiní, než ostatní. Protože chtěli být sami a přesto trpí samotou. O této knize je obtížné psát, protože se v ní skrývá tak neuvěřitelně různorodá skupina lidí, že nelze o všech mluvit obecně. Zkrátka si to musíte přečíst.

Hodně jsem při čtení vzpomínala na Intimitu, podobné dílo (rozsáhlejší), zaměřené na jednotlivce a jejich pohledy na svět. Intimita ke mně promlouvala možná více než Palánovy dialogy, přesto ale nechci hanit. Je to krásný počin a moc jsem si čtení užívala. Při čtení jsem se nachytala, jak empaticky se snažím lidem porozumět. Chápala jsem jejich odlišnost, jinakost a podivínství a i když jsem se chytal za hlavu v momentě, když jeden muž popisoval své mimotělní zážitky a to, jak se vtělil do Hitlera, i potom jsme se snažila jeho pohled na svět pochopit a obhájit. A dávalo mi smysl, co říkal, ačkoliv to bylo něco neuvěřitelně šíleného a možná již za hranicí zdravého úsudku. Ale nemáme právo soudit, neprošli jsme si tím, čím si prošli oni. Můžeme jen pozorovat a tiše si jejich svědectví vyslechnout. A něco si z toho možná vzít pro sebe.

Kniha je plná neuvěřitelného moudra. Závidím těm lidem to, jak dokážou uvažovat sami o sobě. Jak vidí svět kolem sebe, jak jsou napojeni na přírodu, svá těla, jak lidsky přistupují k planetě a jak přirozeně se ve svém kousku země cítí a pohybují. Jak přiznávají své chyby a jak reflektují to, co prožili. Vážila jsem si jejich sebekritiky a schopnosti nadhledu. Žasla jsem nad tím, jak otevření byli a záviděla jsem jim jejich víru. Je jedno, v co věřili. Ale téměř všichni potvrdili, že víra bylo to, co jim zachránilo život. A nemluvím zde jen o víře v boha, prosím pěkně. Záviděla jsem jim jejich rebelii a schopnost vymanit se. Schopnost udělat si život přesně podle sebe a nebát se, co přijde zítra. V mnoha momentech ve mně mrazilo a v mnoha momentech jsem nevěřícně kroutila hlavou.

Jsme lidské bytosti a tahle kniha to nám, městským zakuklencům, připomíná jedinečným způsobem. Líbila se mi různorodost těch lidí a to, jak krásně to kniha dokazovala. Líbily se mi fotografie a celkové zpracování na pevném barevném papíře. Vskutku literárně vydařený kus a moc doporučuji všem zájemcům o přírodu a život.

4/5