Rozhodně nečtu čínskou literaturu běžně, ale anotace na knize a obálka mě natolik zaujaly, že jsem se na knihu nemohla dočkat a její čtení pro mě bylo neuvěřitelně poučné a čtenářsky uspokojivé.

Poutník se vydává na cestu po čínských vesnicích a vesničkách, aby nasbíral lidové písně, avšak setkává se s Fu-kuejem, starým zemědělcem, který tlačí svého vola do práce a rozmlouvá s ním jako s dítětem. Sednou si spolu pod strom a on mu vypráví svůj životní příběh. Jak byl synem bohatého čínského podnikatele, jak propařil veškeré rodinné jmění v hernách a nevěstincích, jak si nevážil své manželky ani dětí a přivedl je na mizinu (otce trefil šlak a matku hned brzy také).

V knize se tak vydáváme po nitce vyprávění v ich-formě na výpravu do života jednoho člověka, který prožil válku, nástup komunismu, smrt blízkých i lásku k životu v jednom. Ne marně se hlavnímu hrdinovi knihy přezdívá "čínský Forrest Gump".

Kniha má v sobě neuvěřitelnou sílu. Uvědomila jsem si, jak krásný život žiju a jak se ze dne na den může změnit. Jak z neuvěřitelného bohatství může člověk klesnout do hliněné chatrče. Jak se miliony lidí denně dřou na polích a tvrdě makají, aby uživili své rodiny. Jak je těžké pro chudého člověka ustát hloupou nemoc. Jak je těžké pohřbít svého rodinného příslušníka. Z arogantního hlupáka se v knize stává člověk, který nemá nic a jakékoliv málo je pro něj v tu ránu zlatem. Nejdříve jsem přerod z nafoukaného grázla ve skromného sedláka autorovi nevěřila, postupně však nechal Fu-kuejeho zlomit pod tíhou osudu a v tu chvíli jsem byla na jeho straně. V tu chvíli jsem mu fandila a chtěla jsem, aby se mu dařilo, protože jsem viděla, že se poučil. Poučil se ze svých chyb a dokázal přežít a radovat se z toho, z čeho by se jako mladý prostopášník rozhodně neradoval (třeba z misky rýže).

Navíc díky doslovu jsem si uvědomila sílu některých motivů – třeba když z těla Fu-kuejeho syna pumpují krev a nepřestávají, ačkoliv ví, že chlapec zemře, absolutně mě nenapadlo hledat v tom nenápadnou paralelu k životu člověka v nelítostném režimu, který z něj vysává život.

Na havním hrdinovi se mi nelíbilo, jak se nechal zmítat osudem. Jak bral každou osudovou ránu za hotovou a nebránil se nebo se nebouřil. Nechal se hloupě naverbovat, nechal si vzít veškeré vybavení kuchyně, nechal se zaměstnat na poli, které mu nepatřilo, nechal si vzít ovce svého syna, který je bezmezně miloval, nechal si vzít dceru atd. Beru ale tento můj vnitřní rozpor jako nepochopení té doby. Myslím, že přes všechnu tuhle tíseň chtěl autor vlastně ukázat světlo na konci tunelu, chtěl ukázat, že život je krásný, i když přijdete o všechno. Že na věcech nezáleží, že důležitější je mít každý den co na práci a těšit se z toho, mít někoho blízkého a neztratit ho, naopak si užívat každý den, kdy jste mu nablízku. Knihu hodnotím vysoce pro sílu příběhu. Jazyk byl vesměs prostý, jednoduchý, ale velmi čtivý. Občas mi dělala problém čínská jména, která byla opravdu náročná si zapamatovat, ale jinak není problém knihu číst bez nějakého většího historického kontextu (pokud pro vás není samozřejmě důležitý), naopak můžete pozorovat, co s člověkem dělají temné dějiny.

Doporučuji zájemcům o aktuální čínskou literaturu a milovníkům velkých životních příběhů.

"Čtyři zásady slušného chování by si měli lidi pamatovat: nežvanit o cizích záležitostech, nespat v cizí posteli, nevstupovat do cizích dveří, nesahat do cizích kapes." (str. 127)

5/5