Aneb další drobnější beletrie z pera Lucie Faulerové o další podivné hrdince. Od Lucie jsem četla již Lapače prachu nominované na Magnesii literu a moc mě to tehdy za srdce nechytlo. Deporučení na Smrtholku jsem však našla v mém oblíbeném časopise (Heroine, moc doporučuji!) a dostala se mi poměrně brzy do rukou (díky, knihovno, za tvoje dodávky knih až do domu). Začetla jsem se poměrně rychle.

Faulerová je milovnice podivna, deprese, dramat a podivné minulosti. Souží své hrdinky rodinnými tragédiemi a traumaty. Zvláště autorkou oblíbené jsou rytmické vložky a opakující se obrazy, které jako kdyby zajišťovaly, že svět je jeden velký stereotyp s menšími obměnami.

Co se mi na knize vlastně líbilo? Zaujala mě ta tajemnost a pomalé poodhalování minulosti. Vyprávění bylo spíše retrospektivní, občas jste nahlédli do přítomnosti, která taky nebyla nijak růžová. Hlavní hrdina přijde o sestru. Vzpomíná na ni jako na potrhlou puberťačku, co měla divný otázky a záliby v ezoterice, ale pokud zde mluvím o zálibě, mluvím zde o zálibě ezoterické seance navštěvovat a krutě se jim vysmívat. Což je samo o sobě zvláštní, kdo s podivným sadomasochismem chodí někam, kde to nesnáší a nevěří tomu, co tam kdo říká? Hlavní hrdinka je zkrátka podivně vykořeněná. Přišla o sestru, která tvořila její podstatnou část, přišla o matku, která se na ně z nevysvětlitelného důvodu jednoduše vysrala. Její kotvou je táta a bratr, kterým se však straní. Roli zde hraje děs z dětství v podobě Morany, podivné náhody a touha sebedstrukce. Což je společné s hlavní hrdinkou v Lapačích prachu. Proč má Faulerová tolik ráda sebepoškozování, tomu teda nerozumím. Beru to jako její oblíbený motiv.

Skvělý byl ten styl, kterým to bylo napsané. Jedete ve vlaku, hází to s vámi ze strany na stranu, koleje rytmicky duní a do jejich rytmu se odehrává příběh zakletý do vzpomínek. Du-dum. Mezi citoslovce se vkrádají motivy ezoterických seancí, vzpomínek na sestru, vzpomínek na dění v přítomnosti, vzpomínek na mámu, tátu, vše se opakuje dokola a kruh se nakonec podivně uzavírá. Celkově kniha graduje. Ve druhé polovině nabírá lepších obrysů, víc rozumíte tomu, co se v knize děje a víc si to užíváte. Ale věřím, že je zde také pár prázdných momentů, které možná čtenáře odradí knihu nedočíst. Mě to dost bavilo, bylo to velmi pocitové, někdy trochu chaotické a až příliš obrazové, ale ve výsledku jsem si řekla, že tohle je kniha podle mého gusta. Pěkně vykreslená atmosféra a emoce na relativně malém prostoru.

V jedné recenzi jsem četla, že v poslední době se roztrhl pytel s knihami od ženských "divný" autorek s "divnými" knihami, ve kterých jsou "divné hlavní hrdinky". A přesně tohle mě oslovilo, tohle mi najednou došlo, protože autor recenze měl naprostou pravdu. Anna Bolavá, Lucie Faulerová, Viktorie Hanišová a jiné jsou prostě autorky silných hrdinek, které jsou osamělé, zvláštní a tragické. Tohle mě zasahuje, tohle mě baví číst, tohle mnou hýbe. Otázkou je, jak dlouho mě tento motiv hrdinek-samotářek bude bavit, zatím však takové knih hodnotím většinou vysokými známkami a intuitivně vyhledávám. 

Smrtholka je za mě čistější a průzračnější kniha než Lapači prachu. Je čtenářsky přívětivější a necítíte nenávist k hlavní hrdince (ačkoliv...). Za mě rozhodně byla zajímavější a po dlouhé době to byla aktuální česká beletrie, co mě čtenářsky uspokojila. A taky mám pocit, že se autorka zase o kousek víc vypracovala. Jen tak dál. 

4/5