Jdu... průměrnou rychlostí... jdu a přemýšlím... jak jinak,nejde nepřemýšlet... Spěcháš někam? Tak spěcháš? Už jsi naučená ne? Už nic nemáš! Žádné divadlo,klavír,škola,oběd tak co? Kam spěcháš? ...já... já nevím... vidíš kolem lidi? Vidím... A co všichni dělají... No... já nevím,každý jinak.... To není pravda,každý jde! Nikdo nestojí! Nikdo! Všichni jenom jdou nebo spěchají! A ty snad spěcháš? Tak proč nespomalíš?... vidíš,jak ti to jde... A proč nezastavíš úplně?

A tak jsem stála... Vnímala víc vůni vzduchu... chuť vody... prohlížela jsem si město,jako by to bylo muzeum... vnímala jsem detaily a byla jsem nadšená,že se jich dnes všímám poprvé... Koukám upřeně na strom a s neobvyklým zájmem na vilu... Co by asi řekli,kdyby uměli mluvit? A lidé kolem mě jdou... A je jim to jedno! Je jim fuk,že prochází kolem trhlé holky co kouká na strom,na dům,na kočku a na svět,který nikdy neviděla... Oni projdou kolem a ještě předstírají,že mě nevidí...

Ale stalo se,že prošla kolem mě holčička,která se evidentně vracela ze školy. A zpívala na celé kolo... Zastavila se vedle mě u plotu vily a utrhla stéblo trávy,které trčelo z druhé strany... A pohrávala si s ním a zpívala... Až křičela a lidé se ohlíželi a pak prošli kolem a dělali,že nás dvě nevidí... A já měla najednou takovou chuť křičet! Já chtěla zpívat s tou holčičkou na celé kolo!!!