Nejprve je třeba vidět... Vstoupit do místnosti a dívat se,ale ne moc a najednou. Jen si lehce povšimnout toho šera... Je tam šero... Taková tajemná tma... Červená tma... Ani nevím zda to působí ty všechny starožitnosti,kterých je v místnosti tolik,že zakrývají okna,nebo že je ve vzduchu tolik historie a zašlého vzduchu... Když vstoupíme do šera a zavřeme za sebou dveře,ne moc nahlas,abychom nerušili to ticho... Teď se nemusíme dívat,můžeme i zavřít oči... Vnímat vůni... Staré,suché dřevo... Kov... Ta hořká vůně kovu... Olivový olej... A ta vůně,kterou nemá žádná jiná věc na světě... Vůně stáří... Vůně historie... Cítite je všechny? Ještě chvilku je vnímejte a pak můžete oči otveřít... Nebojte,prodavač vás nebude ani vnímat... On ví, jak se teď cítíte... Jen ho nechte číst noviny a nevšímejte si jej... A teprve teď si důkladně prohlédněte ty všechny věci kolem... Důkladně a pomalu... Vnímejte tu krásu... Starožitnosti...

Kolikpak krásných tváří se zhlédlo v tomto zrcátku? Jakou neptrnou pleš snad zakrýval tento cylindr? Napsalo toto pero snad někdy báseň  na kousek zažloutlého papíru? Hodiny,kolik hodin bylo,když se zastavily... jejich čas stojí a náš běží... Svícen... Osvítil knihu nějaké dívky? Na kalíšku je ještě vosk... Nádherné věci... jsou snad pro někoho krámy,lacinůstky nebo prostě staré a zbytečné věci... Ale já mám k těm věcem vztah... Já si jich všímám jinak... Já je mám ráda...

Až uslyšíte šustění novin,můžete prodavače pozdravit