Je to zvláštní... Vánoční atmosféra zrovna teď, když se léto snaží vecpat se do zbytku jara... Ale je to tak... Do dneška jsem si myslela,že je téměř nemožné mít v tuhle dobu Vánoční náladu... 

Mám neposedné srdíčko. Seděla jsem v lavici a cítila na dlani jak mi tluče srdce. Tluklo mi i v  hlavě, ve vlasech zkrátka po celém mém těle. Bylo mi zvláštně. Nevím jestli divně,dobře nebo blbě... Zvláštně. Polil mě studený pot a hořela jsem. Opřená o stůl jsem se na rozkaz srdíčka kymácela ze strany na stranu... Tužkou jsem vypočítavala vteřiny do konce. Unaveně jsem se sesunula pod lavici a opřela se o studený radiátor. Knížku na kolenou jsem rozevřela snad už jen ze zvyku...

Došlo mi,že se už deset minut koukám na nohu stolu,jako by to byl pejsek,který byl zrovna přejet autem,ale přežil a teď se snaží dokulhat ke kaluži aby se mohl napít... Uvědomila jsem si,jak je mi slabě a uvolnila jsem se. Kniha mi sjela po hrudníku do klína a zklamaně se uvelebila na tenkých listech papíru. Ztrácím představivost... docela jistě...

Měla bych se procvičit. Už je po škole,zkusím to hned... Budu se soustředit jen na jednu věc... na nic jiného,jen na ni... Poslouchám líbezné vyťukávání mých střevíčků o tvrdý chodník... Vnímám náušnici,jak se lechtavě houpá na mém uchu a lehce se otírá o krk... Vlasy jak jemně udeří do mých zad... Pravidelně,těžce a při tom lehce a něžně... Zkouším cítit místo,kde končí rukáv na mé dlani... Zkouším hledat rozdíl pocitů na ruce zakryté a na té nezakryté... Je mi tak dobře a tak...zvláštně...

Sníh... Už dlouho jsem jej neviděla... Mám ráda sníh... Jek se vznáší ve vzduchu... Bílý a lehký... No jo,sníh... Ale tenhle je jiný... Jemnější a teplejší... Je hebký... Kolem mně se vznáší milióny chmýříček z rozfoulých pampelišek... Já nevím,kde se berou,ale jsou tak krásné... Sněží!!! Opravdu sněží!!! To bude můj letní sníh!