Zajímavé...jak máme každý k samému sobě jiný vztah...stoupneme si před zrcadlo a neustále vidíme nové a nové chyby. A žijeme v přesvědčení, že ty chyby vidí všichni. Jako samozřejmost až neviditelnou při tom vnímáme i ty části nás, které jsou krásné a do oka padnou mnohem dříve, než nějaká chyba.

Nevidíme to. Nevidíme své přednosti. Ne vždy. Vlastně to ani nejde. Známe se velmi dobře a nemůžeme zažít ten "první dojem".

Vůně člověka. Tu nemůžeme nikdy ze sebe cítit. Ale z ostatních ano. Když kolem nás projde, chvíli čekáme. Přestáváme se soustředit na zvuky a obrazy kolem nás. Chceme cítit tu vůni a ona k nám za chvíli dorazí. Cítime ji. Cítíme parfém, cítíme jídlo nebo místnost. Chlad a teplo. 

Ale nevím, jestli myslím zrovna tohle. Myslím vůni člověka, jako takového. Někteří voní jen slabě. A někteří mohou vonět tak silně a vábně, že jim nikdo neuvěří, že na sobě nic nemají. Podivná to záležitost...:-) 

- Páni...moc hezky ti to tady voní...  

- Vážně? Já nic necítím? Čím to tady voní?

- Já nevím, prostě....tebou...

Nevím proč zrovna článek o tomhle...jedna z maličkostí, které jsem si všimla a přemýšlela o ní celý den. Vždyť maličkosti jsou radostí života, no ne?