Přestalo mně to bavit. Všechno. Divadlo se mi jen hnusilo, stěny zezelenaly, pokryly se slizkou, zelenou hmotou a já se štítila pouhého dotyku. Vůně opony se proměnila v nechutný pach a reflektory už jen byly otravným oslepujícícm světlem. A ze všeho nejhorší byli lidé. Kouřem zapáchající tváře, hadí jazyky a falešné charaktery. Lži, pomluvy a závist. Útěchu jsem hledala v neexistujících bytostech, které se po odění kostýmu stavěly tváří v tvář se mnou v zrcadle. A pak v těch jiných tvářích. maličkých, bledých tvářích plných úžasu a vděku. Tam... v hledišti.

Kvůli divadlu se mi hroutila škola a rodinný život. Nic nemělo smysl, odmítala jsem si povídat a mnohokrát jsem lhala. Můj svět se proměnil v prkna, které jsem začala nenávidět. Toužila jsem roztáhnout křídla a odletět někam, kde nebude nic z toho. Do světa, který se netýka světa tohoto. Nebýt součástí společenství a žít v snění. A to se nemá.

Kdysi, když jsem slaboučce začínala a předváděla svoje maličké nožičky na jevištních prknech hrdým rodičům, znala jsem jednu herečku. V divadle byla vždy dvě hodiny před zkouškou. Ptala jsem se jí proč. Říkala, že to tají před rodiči. Že do divadla musí utíkat. A lhát... A já jí tak záviděla. Byla pro mě vzorem. Byla to romantická hrdinka, která musela tajit tak skvostnou věc. Rodiče byli na mě tak pyšní, odprovázeli mě až k divadlu. A ona musela prchat...prchat, tajit, lhát, utíkat...jak krásně mi to znělo. A dnes, já dělám to samé. A nejsem na to nijak hrdá...

A když už se zdálo, že snad se udávím nudou, nebo se utopím ve vlastní sebelítosti, udeřil blesk z čistého nebe. Povídalo se, že polská scéna chystá představení a hledá dvě nové role. Povídalo se a já jen poslouchala předstíraje, že je mi to fuk. A pak... přišel e-mail. Bylo to osobní pozvání na setkání ohledně představení. Prý mám přijít. A ihned na to mail od literární ředitelky divadla. A prý by mě moc ráda uviděla...

Když na české scéně začali zkoušet představení jménem "Sen noci svatojánské" prosila jsem. Doprošovala jsem se účasti. A režisér, ne že by odmítl nebo vyjasnil, on neudělal nic. Neodepsal a odmítal se bavit. Proč? proč mi tohle k sakru tak dlouhou dobu dělá? Protože jsem jej načapala s herečkou? Co je tohle za komerční bordel? Nebudu přece na kolenou prosit, abych mohla mít tu čest a vystupovat na těch prohnilých slizkých prknech!!! A teď, naskytne se mi příležitost, na kterou čekám už tak dlouho. Polská scéna. Možnost hrát na polské scéně po bocích těch normálních morálních lidí, kteří už nemají věk, ale mají rozum. A charakter. Mám radost, štěstím se roztékám a nesu se jako prach na větru. Jsem neskutečně šťastná a každý večer se třesu a chce se mi i plakat. Usmívám se srdcem, duší a celým tělem.

Dnes byl telefonát. Volal učitel přednesu. Můj milý pan režisér MĚ POTŘEBUJE do "Snu noci svatojánské." Že co? Že co? To je ten, co má těch "podělaných externistek" až moc? On, že mně potřebuje? Usměji se, ačkoliv to přes sluchátko není vidět, opřu obličej do dlaně a klidně, vyrovnaně řeknu : "Ne."

TŮDLE!!!!!!!!!!

(Dle mého názoru mně symbolika i výraz obličeje této srnky naprosto vystihuje...)