Harmonie výborné nálady a překrásného počasí kolem mě poskakovala jako malé dítě a já si jazykem v ústech převalovala slova písničky, která mi neustále hrála v hlavě. Tak příjemný byl ten pocit hřejivého slunce, které ze sebe konečně sňalo ten chladivý závoj a konečně se, takříkajíc, rozesmálo. I ten zpěv ptáků byl tak perfektně slyšet, že celá ta klasika "Slunce svítilo, ptáci zpívali" mi vůbec nepřišla "kýčovitá". Nikde nikdo a já si ťukavými zvuky vykračuji po chodníku, jako by mi snad patřil. 

Najednou zaslechnu za sebou pospíchající krůčky, které přes svůj slyšitelný spěch zněly docela slabě. Pořád se přibližovaly. Napadlo mě, že mě možná "ten někdo" zná a chce mě dohnat, překvapit a pozdravit. Přes to jsem se ale neotočila, abych se ujistila. Prostě jsem čekala až mě případně dožene. (Vím sama moc dobře jak trýznivý je to pocit, když chci někoho předběhnout.) Krůčky pospíchaly velmi rychle, přes to mě ale stále nedoháněly, sílily a zrychlovaly a tím spíš mi to přišlo podivnější. Pozvedla jsem ironicky obočí a trošičku jsem zpomalila aby to ten za mnou měl jednodušší. Přes to mu to trvalo opravdu dlouho...

"Ahoj!" ozvalo se kdesi pod mým loktem.

Podívala jsem se dolů a pohlédla do dvou malých hnědých očí. Zastavila jsem se. Chvilku jsem do nich ještě hleděla, chvíli na zvídavé čelo a pak zase chvíli do zlatých vlásků. Znám tu holčičku. Hrávala v divadle motýlka. Červeného motýlka. Záhlédla jsem ji jen občas, kterak polétává po jevišti...

"Ahoj..." řekla jsem, pořád trošičku udiveně.

"Ahoj!" zopakovala holčička.

"Jak...jak jsi mě zezadu poznala?"

Zamyslela se. Při tom trošičku pozdvihla nos, obrátila hlavu na bok, jako když pes ucítí závan vzduchu z řeznictví.

"Já...no...po chůzi..." řekla, opřela se o moji nohu a začala rozmotávat zamotaný velikonoční výtvor, který nejspíš dělala ve škole.

Celý život tak spěcháme. Předbíháme drze, nebo u toho trpíme, protože drze působit nechceme. Vysmíváme se v duchu těm, kteří nás předbíhají. Nenávidíme kroky za sebou. Pochybujeme o totožnostech lidí na ulici a mnohdy cítíme přímo nechuť ke zdravení lidí, o nichž jsme přesvědčeni, že je známe. A předstíráme, že je nevidíme. Jsme lidi. A to...je lidské... Ta holčička viděla někoho zezadu. Poznala mě po chůzi, neváhala a rozběhla se ke mě. A tohle, vážení, je chvályhodné.