Když jsem byla malá, přivázala jsem svoji panenku k plastové červené židličce švihadlem, klekla si před ni a podívala se do jejích obrovských modrých očí. Chvíli jsem zkoumala ten podivný obrazec v nich. Vypadal jako vesmír, v něm plující bleděmodrá planeta na jejímž hřbetě spočívá maličká hvězdička. Měla v očích vesmír. Taky jsem chtěla mít v očích vesmír. Dívala jsem se na ni dlouho. Velice dlouho. Tak dlouho, že to mohlo trvat celé hodiny, nebo jen pouhou vteřinu. Já už nevím. Už jsem měla ve tváři vzteklý výraz. Dívala jsem se na ni výhružně. Každou chvíli jsem měla pocit, že na její dokonale hebké tvářičce vidím cuknutí, pohyb... Pohnula snad koutkem rtů? Pousmála se? Přivřela oči? Nevydržela jsem to. Natáhla jsem dlaň a praštila panenku po líčku. Panenka mrkla, zakmitala umělými řasami a židlička se s ní zakymácela.

"Já už to stejně dávno vím! Vím to! Už nemůžeš mít žádné tajemství, protože já ho znám! Vím to o vás všech. Už to neskrývej a přiznej se! No tak! Už to řekni! Už se nemusíš bát! Já to vím! Nemusíš už nic hrát, už je po všem. Já to vím! Aspoň mrkni, řekni mi něco! Já to už vím, prosím, řekni něco! Neboj se mě! Já to už vím, no tak ukaž! Já jinak budu v noci jen předstírat, že spím a pak vyskočím! To bys byla překvapená viď? Co bys mi pak řekla? Tak co? Řekni to teď! Proč už to prostě neukážeš! Všichni v noci ožíváte a já to vím! Vím to!"

A panenka se nepřiznala...nikdy.