Ten den jsem na ni neměla vůbec náladu. Pořád za mnou s něčím přicházela a ptala se na můj názor. Chtěla jsem mít klid. Odkládala jsem to, prosila jsem ji o malou chvilku. Ona byla každou chvíli víc nervózní, opatrně mi vysvětlovala, že to opravdu počkat nemůže a prosila o vyslechnutí. A já, ačkoliv vlastně nevím, jak je to vůbec možné, jsem nevydržela. Vstala jsem z postele, křičela na ni, vyčítala jí vše, co jen se mohlo skrývat v té maličké, skromné duši. Neuvěřitelně jsem ji ranila a vůbec na to nepomýšlela. Vyhnala jsem ji a ona odešla.

Nechyběla mi. Ne hned. Vlastně jsem byla dokonce delší dobu ráda, že je od ní pokoj. Věnovala jsem se svému životu. Plně se soustředila na spoustu potřebných věci, všechno jsem se snažila logicky vyřešit a intelektuálně proplouvat každým problémem. Dařilo se mi. Z kapes se mi vysypával úspěch, v známostech přibývala jména a budoucnost byla mnohem lépe zkreslená. Přes to jsem měla pocit, že můj svět fantazie je mimo mě. A ti, s nimiž jsem tam kdysi pobývala neustále na mě koukají pouze přes matné sklo. Nerozuměla jsem zasněným lidem, pohlížela na ně s ironií, vysmívala se absurdním chybám a nedokázala jsem už snít, vymýšlet si...fantazírovat.

A došlo mi, jak falešný ideál je to moje štěstí. Jak moc potřebuji být zase sebou, jak chci opět snít, jak toužím opět vyhledávat světlo v temnotě, jak se mi stýská po mé Můze. Nebyla jsem už nikým. Neexistovala jsem. Byla jsem loutkou bez pána zapletenou do vlastních šňůr beznaděje. Zavrhla jsem se.

Vracela jsem se do žádného domu, žádnou ulicí k žádným dveřím s žádným jménem. A ona tam ležela. Ležela na chodníku, hlava opřená o zeď, nohy měla skrčené před sebou, chyběl jí jeden střevíc, tváře měla umazané něčím bělavým a v ruce svírala prázdnou láhev. Zavrtěla hlavou, z vlasů se jí sesypala omítka a pohlédla na mě ospalým pohledem.

"Ahoj." řekla s nepřítomným úsměvem.

Tvářila se jako probuzená z narkózy, dívala se na mě, jako by se chtěla přiznat k vině a zároveň mi říci, že ji mám nechat být. Podala jsem jí ruku a opatrně ji zvedla. Opile zavrávorala a chytila se dopravní značky. Druhou rukou mě objala kolem krku. Odvedla jsem ji ke mně domů, byla tak vyzáblá, že to bylo jako táhnout dítě v náručí. Naložila jsem jí do horké vany, umyla jí hlavu a pomohla jí dojít do postele. Byla jsem unavená, ale vítězoslavně jsem se usmála. Byla jsem šťastná, že mám opět Můzu, a že já jsem už opět JÁ. Ona otevřela oči, rozhlédla se a pak se na mě podívala.

"Nevadí, že ti teď moc nepomůžu?" zeptala se unaveně.

"Spi." řekla jsem jí. " Já už inspiraci mám..."