Má matka je nezmar, jeden by řekl, že potom co večer vypila litr a půl vína, bude druhý den jako mátoha, leč opak byl pravdou. Zatímco jiní by se s detoxikací organismu potýkali celý den, ona vstala bez jediné známky nevolnosti. K snídani snědla tři rohlíky, vypila dva šálky kávy a plna svěžesti se dotazovala na program dne. Oznámila jsem jí, že jsme pozváné k Elisabeth do školy, myslela jsem původně, že jí budu muset přemlouvat, ale k mému překvapení nadšeně souhlasila.

Když jsme dorazily k dívčímu vzdělávacímu institutu, prohlásila matka pohrdavě, že je stejně dekadentní a extravagantní jako sama majitelka. Sotva jsme však vstoupily dovnitř, kde na nás čekala naše hostitelka, zahalasila rozjařeně. ,, Elisabeth, drahoušku, ta škola je prostě úžasná, tak skvělý vkus, to se jen tak nevidí." Elisabeth znajíc podobné proslovy, se jen zdvořile usmála a zavedla nás do své pracovny.

Ředitelna na máti nikterak nezapůsobila, později mi sdělila, že to bylo pro ni příliš studené místo a Elisabeth se tu jevila jako nekompromisní diktátorka, kromě toho si všimla, že v kanceláři není nic osobního, žádná fotka dcery, matky, suvenýr z dovolené, nic k čemu by se vztahovalo její soukromí. Když jsme se jí na to zeptaly, odvětila, že by jí tyto cajky odváděly od práce a navíc, až jednoho dne přijde její nástupkyně, nerada by, aby první co musela řešit bylo, kam s těmi zbytečnými krámy, co by tu po ní zůstaly. Po tomto vysvětlení se vrátila ke svému pozvání.

Než začala, přešla k malé skřínce, která svým vzezřením z interiéru místnosti vyčnívala, neboť její bohatost řezby silně kontrastovala s jednoduchostí ostatního nábytku. Vyndala z ní tlustou, starou knihu, obřadně jí položila na stůl, pomalu otevřela. Chtěla již začít se svým proslovem, ale matka jí přerušila, neboť ty dva šálky, které měla ráno k snídani, začaly působit na její močovody a ona pociťovala neutuchající potřebu vykonat, to oč jí tělo tak úpěnlivě a nekompromisně žádalo. Na její dotaz, kdeže je ono místo, odpověděla Elisabeth pohybem ruky, čímž otevřela šoupací dveře, jež ukrývaly tu místnost, kam i císařpán chodí pěšky. Matku to nejdříve zarazilo, ale pak prohodila cosi o dobrém systému fotobuněk a vběhla vykonat, to co musela. Elisabeth se jen potutelně usmívala.

Když se máti spokojeně vrátila, přešla paní ředitelka ke svému tématu. Vyprávěla nám příběh dvou sester Margarety a Pauly, žijících na konci 17. století na Šumpersku. Kde se obě věnovaly bylinkaření, léčení a zaříkávání dobytka. I když sestry bydlely na samotě, lidé se k nim nebáli chodit a chovali se k nim uctivě. Pak ovšem v kraji zaplály ohně z čarodějnických procesů, obě sestry rychle pochopily, že nechtějí-li se stát obětmi nemilosrdného inkvizitora Bobliga, musí pryč. Věděly, že spolu by byly nápadné a proto se rozdělily, Paula odešla do Beskyd, kde se věnovala svému řemeslu a udržovala dědictví pro další generace a Margaret, ta utekla do jižních Čech, tam se zapřela, aby ty časy přežila, ona a její potomci.

,,Dojemný příběh."Řekla matka. ,,A jak se jmenovaly ty sestry?"

Elisabeth otočila tlustou knihu, ve které byl zaznamenán rodokmen rodu Zauberů, dívaly jsme se na tu historii a nechápaly, kam tím míří. Elisabeth ukázala na roky 1678 – 1680, kdy se rod rozdělil na dvě linie. První začínal Paulou Zauberovou 1648 – 1709 ten končil jmény Eleonora Zauberová 1940 – 2010, Elisabeth Zauberová 1970 - , a Katharina Zauberová  1997. V té druhé vedené od Margarety Zauberové 1650 - 1714 byla tři konečná jména – Barbora Hammerová 1930 – 2006, Julie Pařezová – 1960-, a já Alexandra Pařezová – 1983. Udiveně jsme na naší hostitelku pohlédly.

,,Jsme jedné krve, jednoho rodu." Vmetla nám do překvapených tváří. První se z šoku probrala matka, která se dožadovala dalších důkazů, včetně testů DNA. Elisabeth ponechala tuto přehnanou a pro ní i možná očekávanou reakci bez povšimnutí, raději nás zavedla do místnosti, jež se skrývala za knihovnou. ,,Až na mě a mou dceru sem nemá nikdo jiný přístup." Pronesla po vstupu, natažením pravice rozžehla svíce, postavené na něčem, co připomínalo oltář, pokrytý fialovým, hedvábným přehozem.  Kam jsme se to dostaly? Pomyslela jsem si. Co vlastně bude od nás žádáno?

,,Naše tajemství," pravila Elisabeth rázně. ,, musí být za každou cenu chráněno, nikdy nikdo se nesmí dozvědět, kdo a kým jsme. Ano, žijeme v době, kdy by nám náš původ záviděly celé zástupy. Byly bychom uctívány jako bohyně, o tom se těm dvěma sestrám mohlo jen zdát, ale proto naší sílu nemáme. Nikdy by neměla sloužit ke slávě. To poslední co potřebujeme, jsou davy dotěrných pisálků a televizních reportérů. Naši sílu můžeme využívat dle libosti, ale rozhodně s ní nesmíme škodit..., no později vám řeknu více."

Po těch slovech odkryla pokrývku oltáře a vyndala odtamtud tři stříbrné poháry s lahví podivné červené tekutiny připomínající víno, tou naplnila všechny kalichy, poté vytáhla dýku s krásně zdobenou rukojetí, kterou řízla do prstu sebe, matku  a nakonec mě. Z ran pak nakapala do každé z nádob po třech kapkách,  potom nám nápoje podala a my jsme je dle jejích pokynů vypily. Pravda trochu se mi to příčilo, pít takovouto podivnou směs, ale ve výsledku to nechutnalo zle, trochu jako ostružinové víno, na které jsem chodila tajně babičce, když jsem u ní byla přes prázdniny. Po vypití té divné tekutiny nás Elisabeth chytila za ruce, pronášejíc: ,,Jedna krev a jedna síla, k životu se probudila. Pouta opět pevně pojí, co rozděleno bylo po staletí v dvojí."

S posledními slovy se nám s matkou zamotala hlava a pak už si jenom vzpomínám, jak jsem se probudila v ředitelně na gauči. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, kde to jsem a co se stalo, ale usmívající se tvář mé vzdálené a znovunalezené sestřenice mi pomohla vše navrátit. ,,Už je ti lépe?" otázala se, kývla jsem, ohlížejíc se po máti, která se probírala po mě. ,,Omlouvám se za tak drastický zákrok." Řka skoro mateřsky. Opáčila jsem, že jako lékařka jsem na leccos drastického zvyklá. ,,Jistě." Přitakala. ,,Zakladatelka vaší větve v touze vás budoucí ochránit, když zamkla svou a tím i vaší sílu, vše co by mohlo vést k návratu zničila, naštěstí si neuvědomila, že postup k obnově má její sestra, strach je emoce, která holt zdravý rozum někdy zastíní. Bohužel toto byl jediný způsob nápravy, pravda nebyl příjemný, ale za to účinný. Teď jste tedy součást rodu, vítejte." Matka, která se mezitím probrala, poděkovala za přivítání do rodiny a hned se jala své nově nabyté dědictví vyzkoušet. Zaměřila se na skleněné těžítko, ležící na psacím stole, měla v úmyslu jej o kousek posunout. Avšak udělala rukou tak prudký pohyb, že předmět místo drobného pošoupnutí se se odlepil od desky a rázně vletěl na toaletu, kde rozbil zrcadlo. Máti se pak v tichosti omluvila a sedla si na své místo. Podle Elisabethiny reakce se jednalo o experiment s očekávaným výsledkem, bez jakékoli známky rozruchu natáhla ruku a těžítko vrátila zpět na stůl, potom se obrátila na mě. Nevěřila jsem, že by byla ochotna riskovat další průšvih, ale pohled, který vysílala, mi jasně dával na srozuměnou, že tu ta ochota je. Navíc i když se mi do toho dvakrát nechtělo, její oči mě k tomu víc a víc tlačily.

Elisabeth ukázala na svíci s pomalu vysloveným. ,,Rozžehni ji." Upřela jsem na svíci zrak. Připadala jsem si tak hloupě.Tohle přece nejsem já, takto já nefunguji, já přece na tohle nevěřím. Ano, kdybych byla Syrová a dozvěděla bych se, že pocházím z takového rodu, tetelila bych se nejspíš radostí, ale já nejsem moje zdravotní sestra a tak místo toho cítím zmatek. V hlavě se mi promítaly všechny poučky z fyziky. Jak ze základní školy, což nebylo příjemné, neboť nám je přednášela paní učitelka Brzlíková, to byla skoro pětasedmdesátiletá dáma, co měla vyndavací zuby, které si ovšem neustále zapomínala a tak nám hodiny vlastně odšišlávala, ale rovněž mě vytanuly na mysl poučky z gymnasia. ,,Věř si!" zašeptala mi Elisabeth do ucha. ,,Chtěj to udělat, chtěj to hodně udělat." Snažila jsem se, nešlo to. V hlavě jsem slyšela, svůj rozum, který mi říkal : ,,Máme přece přírodní zákony a ty nelze porušovat."

Z druhé strany tu zněl hlas Elisabeth, jenž kázal, abych na rozum zapomněla a nechala volný průchod svým emocím, poslechla jsem jí, vypudila jsem chladné uvažování a pustila ven své city, povedlo se, svíce se rozhořela. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, že jsem to dokázala, ale plápolající oheň, olizující knot mě přesvědčil, že je to skutečnost. Až do konce návštěvy jsem jen seděla a srovnávala se s novou realitou, s takovou jsem i došla domů.

Zbytek soboty jsem přemýšlela, co budu s nově nabytými silami dělat? Matka na rozdíl ode mě si žádné starosti se svým dědictvím nedělala, ihned započla s plánováním, jak s novými dovednostmi naloží. Začala dávat dohromady nevyřízené účty a seznamy můžů, které by ráda lapila do svým sítí. Musela jsem jí upozornit, že proto svoje dovednosti nemá a že by se předtím měla poradit s Elisabeth. ,,Houby tomu rozumíš!" ohradila se. ,,Ostatně Elisabeth říkala, že se svými dovednostmi můžeme nakládat dle libosti. Navíc jsem si jistá, že taky používá svého umu ke své radosti." Samozřejmě, že používá, toho jsem ostatně byla svědkem ten první večer, leč zároveň jsem věděla, že i ona ví, kde jsou hranice. Patrně proto se pozvala na nedělní odpoledne, aby nám dodělala tu přednášku. Matka ještě cosi zabručela o mé přemoudřelosti a víceji jsme se o tom nebavily.

V neděli mě probudil divný hluk vycházející z mé kuchyně, první co mě napadlo, byli zloději. Vzala jsem z blízkého věšáku deštník a po vzoru filmových agentů jsem se připlížila ke dveřím. Pomalu jsem levicí otevřela dveře, zatímco v pravici jsem třímala paraple připravené k úderu. Počítala jsem do pěti a poté zprudka vpadla do místnosti. Místo delikventa jsem tam nalezla matku, která než by chystala snídani, zabývala se zkoušením svých nově nabytých sil, jímž mi ničila nejen můj vestavěný nábytek, ale hlavně mé nádobí, to mi vadilo mnohem víc, jelikož jsem se hodně naběhala, abych měla všechno v jednom vzoru. Máti byla mým prudkým vstupem tak vyděšená, že upustila jeden z posledních hrníčků, který ještě držel pohromadě.

,,Ty už si konečně najdi chlapa." zahudrovala, když se trochu uklidnila. ,,Začínáš být paranoidní." Poznamenala jsem, že se bez muže obejdu, neboť se proti nezvaným hostům dokážu ubránit sama. Mamá prohlásila, že je sice hezké, že se jsem soběstačná, leč sama bych být neměla, poněvadž by se ze mě mohla stát morousivá bába, která bude s kupou koček jen otravovat své okolí svou nevraživostí. Připomněla jsem jí, že ona nikdy pořádný vztah neměla a to ani s mým otcem, takže její rady pozbívají na účinnosti,, Tvůj otec byl můj velký omyl, popravdě jediná dobrá věc, které se dopustil bylo prásknutí do bot s tou courou od nich z práce." Prohlásila.

Paměť je milosrdná, protože to zlé dokáže uklidit, žel bohu se vždy najde někdo, kdo to nepříjemné, jež nechcete vidět, zase vytáhne. Matka mi připomněla právě tu část dětství, která měla zůstat schovaná.

Naši se rozvedli, když mi byli čtyři. Pro oba to bylo vysvobození, protože otec jako botanik se neustále snažil vypěstovat novou odrůdu rostlin, z čehož si vysloužil přezdívku Mičurin, jelikož křížil kde co. Hlavně však zůstával dlouho v ústavu, ačkoli nevím, jestli to bylo kvůli práci. I když s tou mladou asistentkou to bylo také svým způsobem křížení. Ostatně stejně s ním vydržela, než si našla cestu k novému řediteli otcova ústavu.

Matka jako psycholožka se také nechávala unést svou profesí, občas se stávalo, že za ní lidi chodili až domů. Často zůstávala do večera v práci s tím, že má nové praktikanty, které musí v mnohém zaučit. Na to čemu ty mladíky učila, jsem přišla asi tak ve dvanácti, když jsem náhodně vpadla do její ordinace a našla jí s jejím žákem pro mě v té době divné pozici pod stolem. Když to shrnu, rozvod skutečně byl pro oba mé rodiče požehnání.

,,Co bude k snídani?" Zahuhňala máti, řekla jsem, že místo likvidace mého majetku už mohla nějakou připravit. ,,Nejsem tvoje služka, ale matka..." zaštěkala. ,,...navíc jsem tu na návštěvě." tento argument jsem odrazila poučkou, že návštěvy neničí svým hostitelům interiéry příbytků. Vzrušeně mě odbyla poznámkou o Harpagonce a krkně a abych se z toho nezbláznila.  Odpovědí se stalo mávnutí ruky, neboť jsem neměla dalších sil s ní vést déle tuto vádu. Jala jsem se raději dát kuchyň do původního stavu, abych v ní následně mohla připravit snídani pro sebe a mou nedočkavou matku.

Elisabeth jsem začala brát jako běžnou součást svého života. Věděla jsem, že se této energické osoby již nikdy nezbavím, zaujala jsem vůči tomu zenovou metodu, nechala jsem to prostě plynout. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, že se dostavila na oběd a ještě s dcerou, kterou jsem měla možnost vidět při prohlídce školy, zrovna v momentě, kdy své spolužačce upřesnila své mínění. Tentokrát se dívka chovala mile a způsobně, svůj temperament si patrně schovávala na diskuze při hodinách. Kdyby tu nebyla ta podoba, neřekla bych, že ty dvě jsou příbuzné. Do hovoru se Kati nevměšovala, ostatně ani já ne, naše matky si celý prostor zabraly pro sebe, ale nebyla to marná debata, Elisabeth nás vlastně přišla poučovat. ,, Včera jsme vše neprobraly, nyní to musíme napravit, jsem povinna vám sdělit, že je jediné pravidlo, které je nutno dodržet – co od sebe vypustíš, třikrát se k tobě vrátí. Ať tedy svůj um využijete na cokoli, vždy se vám to vrátí, to je taky důvod, proč odložit vyřizování účtu, Julko." Obrátila se káravě na máti, ta jen mlčky přikývla. Upozornila jsem naší učitelku na ony mladíky, kteří nám dělali společnost ve středu v baru. ,,To byla dobročinnost má milá..." hájila se.,,...chlapci potřebovali zkušenost a já jim jí dodala. I když to nebylo snadné." Na to matka slyšela, může si přitahovat muže jak jí samotné libo, alespoň něco pozitivního. Na dotaz co tedy máme s tou svou nově nabytou silou dělat nám Elisabeth sdělila, že cokoli tím nám rozhodně nepomohla.

Na chvíli jsem se zadívala na Kati, která mlčky seděla mezi našimi matkami, bylo na ní vidět, že jí návštěva u mě moc nebaví, a že by raději byla někde jinde a s někým jiným, avšak dostala rozkaz, že musí poznat nové příbuzné, tak jej tedy poznávala. Měla jsem pro tu chuděru pochopení, trávit nedělní odpoledne mezi dvěmi obstarožními vymítačkami nočních podniků a  novou, vzdálenou sestřenicí o polovinu starší než ona, muselo být pro ni hotové utrpení. Můj soucit k té dívčince trval do té doby, než jsem zjistila, kam ráčí mířit svůj upřený zrak. Mladá dáma opírala svoje uhrančivé modré oči na mou křišťálovou vázu, stojící na obývákové stěně. Hrála si s tou vzácnou nádobou, kývala s ní ze strany na stranu, posouvala jí doprava doleva, dozadu a dopředu. Dostala jsem strach, aby mi jí neshodila, vymrštila jsem se z křesla natáhla ruce a snažila se zabránit katastrofě, jenže sestřenka přešla do protiútoku a začala se se mnou o vázu doslova tahat, nebýt včasného zásahu její matky, v podobě políčku s výtkou, že takto se dobře vychovaná dáma na návštěvě nechová, nevím, jak by to dopadlo. V každém případě se mi ulevilo, zmoženě jsem si sedla, okem jsem pohlédla na Kati, která se mračila ještě víc a pak na Elisabeth, jež pro mě měla ve tváři výraz uznání. Za to moje matka, ta se tvářila jako by se vůbec nic nestalo.

K večeru se mi příbytek vyprázdnil, Elisabeth s Kati se s odkazem na množství práce  odebraly domů a máti mi odkvaltovala na vlak. Ano, odkvaltovala, podezřele, říkala sice, že má druhý den ordinaci, ale co já vím, tak v pondělí má otevřeno až odpoledne, díky tomu mě může okupovat až do večera a jet až posledním vlakem. Ale tentokrát doslova vyletěla ode mě už v půl šesté, jestli jsem si to dobře spočetla, chtěla být v Krumlově tak, aby ještě stihla tamní bary, kvůli vyzkoušení si svých nových možností. To už mě netrápilo hlavně, že jsem byla chvíli sama a měla trochu klidu, však jsem si ho za ten rušný víkend zasloužila. Sedla jsem si a nasávala tu pohodu, nabírala jsem energii a další týden a byl to divný týden.

Hned v pondělí přišla Syrová s napuchlou tváří, ve dveřích mi okamžitě oznámila, že by si v poledne skočila k paní doktorce Bártové, to je zubařka mající ordinaci nad námi, aby jí vytrhla zub moudrosti, neboť jí bolí už od soboty a ona se za celou dobu pořádně nevyspala, navrhla jsem jí, aby tam zašla ihned, protože bych to s jejím skuhráním asi do poledne nevydržela. Poděkovala a cirka na půlhodiny mi zmizela z ordinace. Když se vrátila, vypadala stejně příšerně, ale alespoň přestala skučet. Jedinou výhodou toho všeho bylo, že nemohla mluvit a tak svou konverzaci omezila na pracovní záležitosti, já měla aspoň klid na práci.

K mé velké lítosti otok paní Syrové do druhého dne splaskl a tak od samého rána si vynahrazovala to, co předešlého dne zameškala. Vyprávěla mi, jak to její budižkničemu nemohla přimět k žádné činnosti a když mu prý řekla, že jí bolí zub, vyndal slivovici od sestry z Moravy s vysvětlením, že bolavý zub chce pořádnou dezinfekci. Tak se s tím jejím přetrhdílem v rámci léčby opili v sobotu do němoty a v neděli se k bolesti zubu přidala ještě bolest hlavy, škoda, že jí to nevydrželo alespoň týden. Mé zklamání z rychlého zotavení mojí zdravotní sestry se rychle rozplynuly, když se ve dveřích ordinace objevil náš správce, drže se za břicho sípal cosi o bolesti pod pravým žebrem. ,,To je žlučník." Prohlásila Syrová. ,,To chce špitál a míň chlastat." Správce se dušoval, že se už dva dny alkoholu ani nedotkl. ,,Neříkejte," ohradila se Syrová. ,,táhne to z vás jak z pralinky." Pacient zahudroval, že se od nějaké vylétané čarodějnice nemusí nechat urážet a jal se nás opustit. Musela jsem zakročit, pana Krátkého, tak se správce jmenuje jsem uklidnila a požádala ho, aby si lehl a rozepnul košili, paní Syrovou  jsem požádala o krocení při vznášení invektiv, započla jsem s vyšetřením nemocného. Už při lehkém dotyku na pravou stranu, pacient zaúpěl bolestí, změřila jsem mu teplotu, měl 39. Podívala jsem se mu do očí na bělmo, měl je žluté. Konstatovala jsem, že je to zánět žlučníku a poslala jsem ho do nemocnice, vypsala jsem mu doporučenku a odkázala na kompetentnější kolegy. ,, Stejně to má z chlastu." neodpustila si Syrová poznámku, napomenula jsem jí, že tu nejsme proto abychom soudily, ale abychom léčily. ,,No co, snad můžu mít názor." Bránila se Jana. Místo zbytečné debaty a téma profesionální etiky, jsem jí požádala o dalšího pacienta.

Nikdy si zvlášť nevšímám, těch co za mnou chodí. Tedy ne že bych byla lhostejná ke svým pacientům, ale spíš se snažím zaměřit na jejich trápen, než na ně samotné, ale u pana Bergera to bylo toho dne něco jiného. Přišel na kontrolu, neboť si před 14-ti dny  stěžoval na chřipku, vše probíhalo tak jako obvykle, požádala jsem ho, aby si odložil, otázala jsem se jak dosavadní léčba zabírá, na což odvětil, že dobře, neb se již cítí mnohem lépe, ba do té míry, že už by nejraději nastoupil do práce. Vzala jsem stetoskop, abych si poslechla plíce, tu mi něco zašeptalo: ,,Podívej se mu do očí." Ta fráze se mi neustále opakovala a já jí podlehla, na ten střet pohledů nezapomenu, poněvadž se mi při něm rozklapaly koleny i ruce, jen tak tak jsem dokončila vyšetření, anžto při kontrole krku jsem na tom byla tak, že jsem měla strach, abych panu Bergerovi do něho nevrazila špachtli. Když se pacient oblékal, prohlédla jsem si ho. Vysoký, světlých vlasů, postavy sice mohutné, ale ne tlusté. Samým rozplýváním se nad ním jsem mu zapomněla oznámit, kdy má přijít příště, naštěstí Janička toto obstarala za mě.

,,Tady se někdo zamiloval." prohodila štiplavě,když pacient odešel. Oponovala jsem jí, že je to nesmysl a i kdyby, že z toho nic nekouká, neboť pan Berger je náš pacient.,, No a" pokrčila rameny. ,,to přece není nevyléčitelná nemoc."  Přešla ke mně i s Bergerovými deskami, mávajíc s nimi mě před nosem pokračovala. ,,řekla bych, že máte obrovskou výhodu oproti němu, pač o něm víte skoro vše, tak co nebude rande?" Odrazila jsem to našeptávání trváním na profesionální etiky a navíc jsem žena a ta by podle pravidel měla být na schůzku pozvána jako první.

,,Vykašlete se na pravidla, Sašo." Namítla. ,,Dnes je jiná doma, máme emancipaci." Řekla jsem, že je to sice hezké, ale jistá společenská pravidla zůstávají. Syrová jen zakroutila hlavou a víc o tom nemluvila, ale... .

Když jsem večer dostala telefonát od matky, byla jsem si na sto procent jistá, že toho odpoledne byla linka Syrová-Pařezová hodně žhavá. Mimo jiné mi bylo řečeno, že jsem praštěná, neboť abych se vyjádřila matčiným slovníkem, nechmácnout po chlapovi, když se mi líbí, je projev naprosté idiocie, kor když mám tu možnost si ho k sobě přilákat. Na  námitku o profesionální cti, mi řekla, že mi na to kálí bernardýn, tedy slušně řečeno a ať jí neštvu a koukám jednat. Pak zavěsila.

Ano, samozřejmě že mě můj morální kodex štve, protože bych velice ráda navázala s Bergerem kontakt, ale nemůžu si pomoc, nejsem jako moje matka, která si s tímto nedělá starosti a občasné milostné avantýry bere jako součást terapie. Jen co jsem se vzpamatovala z kázaní mé drahé matky, drnčel mi zvonek u dveří, po otevření mě ani nepřekvapilo, že v nich stojí Elisabeth. Hned na úvod jsem jí sdělila, že chce-li mi udělit další kázání, tak nemám zájem.

,,Kázání? Proč? Protože máš v merku chlapa, který se ti líbí a bráníš se jeho náklonosti pro nějaké své zásady? Tak do toho ti mluvit nebudu. Ačkoli jsem toho mínění, že zásady jsou pouze překážky, které si kladou lidé zbytečně do cesty a tím si nesmyslně komplikují život, já vím, tvoje zásady jsou pilířem tvého života, ale zamysli se, nedělí tě ty pilíře někdy od štěstí? Trochu jsem pátrala..." vyndala z kabelky papír z něhož začala číst. ,, Jiří Berger, narozen 3.4.1981, vystudoval gymnasium v Nymburku, poté VŠE v Praze, nyní pracuje jako úředník v bance. Rád sportuje- hlavně plavání a kolo. Rád pije dobré víno jo a teď to nejdůležitější je svobodný a momentálně s nikým už rok nechodí."

Poslední informace mě zarazily, otázala jsem se, kde je Elisabeth vzala? ,,Jeho máti..,, odvětila.,,...je to moc milá paní, i když trochu kvočna, jakmile jsem jí řekla, že jsem od novin a že sháním informace o typickém bankovním úředníkovi, nemáš ponětí, jak rychle se rozpovídala, to víš, která máma by se nerada chlubila svojí ratolestí?" No přece moje, proběhlo mi hlavou. ,, Bylo to tak jednoduché, čistě bez kouzel, prostou psychologií." holedbala se.  Zajímalo mě, jestli jí nevadí takto manipulovat lidmi, vysmála se mi, protože se jí otázka dle jejích slov zdála velmi naivní. Svět prý se dělí na ty, kdož ovládají a na ty ovládané a ona nechce patřit do té druhé půle, ona chce patřit do té první, neboť tam se cítí svobodná. Lidé, kteří jsou ovládání mohou jen málo využít svůj osobní potenciál pro sebe, jelikož jsou nuceni jej využívat pro ty druhé, to by v žádném případě nechtěla, to ani neučí své žákyně. ,,Ostatně," řekla nakonec. ,,ty se nyní starej o to, abys dostala toho finančního úředníka, jelikož ten se perfektně hodí do tvého malého, klidného života."