Tak jsem si k dnešnímu datu nechala ukončit neschopenku. Risk je zisk, říkala jsem si, a tak jsem rovnou vydala do práce, abych tam všechno nedělala poslední den. Chtěla jsem si všechno v klidu připravit k zítřejšímu odevzdání.

Hnede po příchodu jsem s enahlásila šéfovi a vysvětlila mu vzniklou situaci. Ten mi docela arogantně odvětil, že se mnou nemočítal (na začátku nemocenské jsem mu ty dva poslední dny ještě potvrzovala) a že mám jít domů, protože oni mi stejně už zrušili přístupy k programům. Myslela jsem, že se tam v tu chvíli rozbrečím. Zacouvala jsem tedy zpátky, že si posbírám první věci a půjdu.Nehodlám se nikoho doprošovat. Došla jsem za kolegyní odnaproti a vylíčila jí  to. Ta mi řekla, že Kopřiva tam už pár dní usilovala o to, ať mi okamžitě zruší přístupy, abych jí tam ještě schválně něco nevyvedla (jo... jsem hrozná mrcha). A prý se tam furt naparovala, jak jde všechno krásně, nikdo ji nestresuje, nedělá chyby, a když náhodou něco vyvede, hned si to sama opraví (kdo opravoval ten šílenej majetek... netuším... hmmm). Kolegyni jsem řekla, že zítra mě tam mají, sbalila si svých prvních pár švestek a brnkla údržbě, jestli tam jsou. Tak nadšenej výraz, že mě vidí a že tam zase jsem, sem tam u nikoho nahoře neviděla a tohle bylo fakt upřímný a hrozně mě to potěšilo. Hned mě pozvali na kolaudačku nového bytu jednoho z údržby (moje máma už vyšiluje, že by sama do "cizího" bytu mezi "tlupu" chlapů nešla a ať jdu raději za hodinu hned domů...boha... no to je jedno... trošku mateřský paniky musí být...). Tam jsem s nimi, v utajení, byla dobrý dvě hoďky a v jednu odpoledne předčasně vyrazila domů.

Před hodinou mi volala ředitelka, že se mi omlouvá, že se mi moc nevěnovala, ale že po nástupu na mou nemocenskou se tam o mně šířily různý věci a neudělalo to zrovna nejlepší atmosféru a nikdo nepočítal s tím, že se ještě ukážu (což dost vyvrací Kopřivino tvrzení, jak to tam ona sama krásně zvládá). Mám se tam prý zítra za ředitelkou stavit v kanceláři, rozloučit se. Přístupy nemám, takže tam zítra budu sedět a houpat nohama na židli, akorát podepíšu pár předávacích protokolů. Vlastně mi tím odříznutím docela pomohli, protože já do října nic už neúčtovala, ani jsem nebyla přítomna na opravu uzávěrky za září, takže z toho tam nic na mě hodit nemůžou. Hohoho! A účetní nemaj, prý nastoupí až v lednu. Přeju hezkou roční uzávěrku, protože tam se dělá obtížně roční uzávěrka i ve dvou lidech, co to účetnictví s přehledem zvládaj. A víte co? Dobře jim tak. Nikdy jsem nebyla nepřející, ale teď si mnu ručičky...

A víte co je na tom všem nejhezčí? Bála jsem se, jak mi dnes ráno bude hrozně špatně. Nebylo. Od autobusu jsem k práci kráčela s naprostým úsměvem. Pak mě na chvíli rozhodil šéf, ale jsem nad věcí. Včera mě hrozně mrzelo, jestli nedělám chybu. Dnes mi dokonale ukázali, že nedělám...