Na tuhle knihu jsem se těšila několik let, ale nikde nebyla. V obchodech prostě není k sehnání a lidi ji prodávají za neskutečný peníz. Jednou si ji ale kamarádka půjčila z knihovny a já v tu chvíli měla také jasno. Kniha dočtená, takže je čas na recenzi.

Heroinové deníky - Nikki Sixx

Originál vydání v roce 2007 (2011)
Nakladatelství Deus
Přeloženo Ivou Havlíčkovou z anglického originálu The Heroin Diares
Počet stran 416

Nikki Sixx byl asi nejváraznějším členem kapely Motley Crüe. Hrál v ní na baskytaru a byl to právě on, kdo se především podílel na tvorbě hudby a veškerých textů. Měl ale jeden "malý" problém a tím byly drogy a alkohol. On sám si to ale hodně dlouho nedokázal přiznat a právě v jeho nejtěžším období si začal psát deníky, které po několika letech vydal knižně. O těch je tady nyní právě řeč. První deník si založil na konci roku 1986 a on sám se kolikrát svěřil, že deník je jeho jediný opravdový přítel, kam může vylíčit všechno, bez toho, aby se bál, jaký na něj bude mít názor.

Během knihy nás tak Sixx nechává nahlédnout do svého jednoho roku života, kdy byl navrcholu kariéry, ale takřka zničen sám sebou, svou drogou a alkoholovou závislostí. Kniha je opravdu vedená jako deník - rozdělená do dnů, plná malůvek a obohacená o názory lidí, kterých se daný zápisek týkal. Čtenář se tak může na vybranou událost kouknout hned z několika úhlů. Dokonce některé zápisky zpětně komentuje i sám Nikki. Místy (hlavně v polovině knihy) už dostáváte pocit, že se furt děje to samé, stále dokola. právě na tom je ale krásně vidět, jak se drogově závislý člověk neustále motá v bludném kruhu a sám neví, jak z toho ven a jestli vůbec chce.

Kniha na mě opravdu zapůsobila a to jsem knih o drogách četla už spousty, ale tahle byla rozdílná od všech ostatních - byla napsána hudební hvězdou a člověk tak mohl perfektně nahlídnout, jak vypadá takové to rčení "Sex, drugs and rock'n'roll" - je to totiž pravda nebo spíš bývala. Líbilo se mi, jak je Nikki otevřený a o to víc jsem ho obdivovala, že to pak dokázal vydat. Z větší části mi ho ale bylo spíš líto. Nebylo příjemné pozorovat člověk, který je odepsaný, na pokraji svých sil, plný bolesti s pocitem, že v jeho životě se neděje nic dobrého. Na knize mi místy vadilo její grafické zpracování - přece jen, červené písmo na černém podkladu není pro oči to pravé, ale chápu, že se to k tomu hodí a klasické "černé na bílém" by se tolik nehodilo. Kdo má rád hudbu a rád zjišťuje, jací hudebníci jsou, tak knihu rozhodně doporočuji.

Hodnocení: 5/5